Vladimír Mertlík: Konec Miloše Zemana a politiky buranství všech azimutů je nadějí zítřka
Ruka se vzpouzí a klávesnice má tendenci přestat fungovat, ale nelze začít jinak. Ve chvíli, kdy Zpětné zrcátko vrhlo první odlesky ohlédnutí s datem 7. března 2023, zbývalo do konce neprezidentování Miloše Zemana cca 44 hodin, resp. 2 640 minut či 158 400 vteřin. V souvislosti s trojími posledními volbami má tak tato země naději, že přes veškeré Zemanovo dosavadní úsilí nedojde k občanské válce ani k ruské či čínské okupaci země.
Na druhé straně tvrzení o vytváření příkopů ve společnosti, které mu bylo, je a vždy bude kladeno za vinu jako jediný viditelný dopad jeho výkonu funkce prezidenta, není přesné. Pokud totiž v posledních letech své funkce vytvořil Zeman něco viditelného a pozitivního, je to tlustá čára – nikoliv příkop – tlustá čára, jasně definující, kdo kam patří. Na jedné straně jsou ti, kteří spolu nemusí pokaždé souhlasit, ale vždy najdou soulad v touze žít ve svobodné zemi svobodné životy a za obojí nést zodpovědnost. Na druhé pak jsou existence s cílem rozvrátit tento stát a vrátit jej před listopad 1989 do formy euroasijské gubernie.
Zeman naštěstí zcela v rozporu se svými snahami spojil všechny slušné lidi v drtivou většinu, která se probudila z letargie a vytvořila hráz politice kolaborace s cizími nepřátelskými mocnostmi a lží, slizké nenávisti i buranství všech azimutů. Ukázal to i nevídaně jednotný tón médií komentujících sublimaci Miloše Zemana do nicoty a konec jeho politické existence. Média shrnula jeho chování, kroky a činy tak, že lépe to udělat nejde. Komentáře jsou rezultátem všeho, co zemi přineslo deset let hanby a Zemanovi jasné prvenství v žebříčku hanby i v plejádě komoušských gubernátorů, simulujících vládu v letech 1948 až 1989. Zeman je svým rectoalpinismem překonal, protože nořit se pro pochopení filozofie cara i císaře do jeho nitra zadními vrátky Zeman vzhledem k ukotvení země ve strukturách EU i NATO opravdu nemusel.
Ani na straně přisluhovačských médií, nohsledů, loutkovodičů a pijavic se nenašel jediný hlas, který by zkusil nalézt na deseti letech Zemana aspoň jeden smysluplný čin. Tak jako on vždy v řádu hodin odkopl své oblíbence, poskoky, mentory i vůdce, když se mu znelíbili – ať už se jmenovali Gross, Soukup, Šlouf nebo Putin – odkopli nyní existence typu Nejedlý, Mynář, Ovčáček, Novák a další jeho samotného. Zpětné zrcátko očekávalo, že bude mít znovu šanci dojmout se nad upřímným projevem lásky ve slovech poslankyně Jany Mračkové Vildumetzové, kterými již dříve ocenila Miloše Zemana při jeho návštěvě kraje tato tehdejší karlovarská hejtmanka:
„Vaše bonmoty, postřehy a především váš přehled jsou fascinující a nezapomenutelné. Skláním se před vaší moudrostí a věřím, že opět za čas budu moct říct: Vítejte u nás, pane prezidente.“
Je to krása! Místo poněkud rezignovaného rčení „Konec dobrý, všechno dobré…“ tak můžeme 9. března ráno oslavit konec Zemanovy éry radostným voláním parafráze zmíněného úsloví: „Konec! Dobrý!! Všechno dobrý!!!“
A večer toho dne usínat s vědomím, že už není a nikdy už nebude důvod zmiňovat jméno muže, jehož nejviditelnější stopou je prázdný sklad alkoholu zámku v Lánech.
Na opačném pólu, s ohledem na jeho dosavadní profesní kariéru věřme, že trvale, se nachází nastupující prezident Petr Pavel. Již jeho první kroky ještě před inaugurací naznačily vesmírný rozdíl mezi uchopením funkce jeho předchůdcem a chápáním funkce Petrem Pavlem. Jedním z nich byly i návštěvy oblastí označovaných jako pomíjené či dokonce vyloučené regiony. Návštěvy, které lze jednoznačně označit jako pozitivní signály zde žijícím občanům. V jednom ze svých předešlých ohlédnutí označilo Zpětné zrcátko tyto oblasti historicky za dříve ukradené a vykradené, někdy i předky dnes vyloučených. Učinilo tak s vědomím příkrosti takového pohledu, ale ve snaze pojmenovat všechny příčiny dnešního stavu. Po vyhnání Němců se celá dosud prosperující oblast Sudet stala po vyloupení oblastí ne nepodobnou území po průchodu drancující armády. Nelze k této armádě samozřejmě řadit všechny, kteří přišli po válce Sudety osídlit. Někteří opravdu přišli s pocitem, že lze převzít životy jiných. Skutečnost je ale taková, že lze začít žít jen životy vlastní a že jejich budování trvá stejně jako u těch minulých, tedy stovky let – generace.
Na to se zdá náhle život příliš krátký, a proto někdy volíme ty, kteří slíbí nemožné ihned a zázraky do tří dnů. Nedočkavě volíme do zastupitelstev a vedení měst i obcí stále stejné Copperfieldy, umělce iluze. Smysl však má jen budování budoucnosti pro budoucí generace, jak je ze smyslu slov patrno. Nestačí jen investice, infrastruktura. Bezpodmínečně nutná je trpělivost a umění založit instrumenty pro to, aby i budoucí chtěli v tomto místě žít. Žít zde bez myšlenek na odchod do velkých měst a ciziny, s nadějí, že zde získanou vzdělanost mají šanci zde také uplatnit.
Kdysi se dnešnímu Karlovarskému kraji říkalo Zlatý trojúhelník, který byl řazen k luxusním evropským místům. Kdo tehdy nebyl aspoň jednou za sezónu v některém z míst, k nimž patřily Karlovy Vary, Františkovy a Mariánské Lázně, ale i lázeňská města Kadaň, Bílina, Kynžvart, ten se společensky znemožnil. Kdo to dnes ví?
Jak se mohlo stát lázeňství přítěží? Přitom zlato, které neslo, leží i dnes na ulici, stačí ho sebrat ze země. Lázně patřily až do příchodu komoušů k nadstandardu, k čemusi luxusnímu a podle toho se za tuto hodnotu muselo platit. Do lázní nejezdili lidé jen proto, že jim něco bylo, ale aby tam byli – potvrzovali tím svůj společenský statut. To až my jsme z toho udělali zájezd ROH. Ale jak mohou takové lázně udržet krok se světovými, když stojí a padají s příjezdem hostů, spoléhajících, že vše, co si chtějí užít v roli boháčů, zaplatí někdo jiný. Do luxusních lázní musí jezdit bohatí, kteří zde své vydělané peníze utratí, aby je mohli vydělat místní. Jsou-li lidé ochotni platit za to, že jedou k moři, a očekávají luxus, je třeba stejné prostředí vytvořit i v tuzemských lázních.
Zásadní chybou v uvažování naší společnosti je otázka: Kdo by chtěl žít v zapadlých koutech těchto končin. Zdaleka ne každý touží být v centru. Sudety se k někdejší své prosperitě zvedly z bídy, bohatý kraj vybudovaly z nuly, vytvořením prostředí, kam byli ochotni lidé jít, začít zde žít a investovat. Je třeba učinit nabídku všem, kteří místo zápasu o místo na slunci v Praze či v Brně uvidí svou naději v tomto prostoru, který říká: „Vezmi si mě, vlož sem korunu a za čas z ní bude víc.“
Problém je skryt v našem chápání délky či spíš krátkosti lidského života. Je přirozené chtít cíle dosáhnout za vlastního života. Realita je ale jiná, realita nekalkuluje s roky našeho života, ale s čísly narození našich synů a dcer či dokonce vnuků a vnuček. To přináší do zorného pole pozornosti vzdělanost. V každém velkém městě, v Chebu, Karlových Varech – tak jako je tomu v Českých Budějovicích – univerzita a kampus. Studenti, kteří po ukončení gymnázií maturitou nepůjdou do Prahy, Plzně, Olomouce či Brna, ale zůstanou, dostudují univerzitu a najdou v místě i své uplatnění. To je cíl! Následuje příchod podnikavých, kteří vytvářejí hodnoty a zůstanou, usadí se. To je léčba největší bolesti, která Sudety trápí. Nelze se divit, že se v kraji, regionu nebo v městě nic nepohne, volíme-li Copperfieldy. Je třeba zvážit, zda nevolit raději ty, kteří neslibují vzdušné zámky a štědré almužny, kterými přidají na všechno všem, vše za všechny zaplatí, všechno všem obstarají. Zda nevolit ty, kteří slíbí jen to, že budu muset přiložit ruku k dílu, ty, kteří mají vizi. Jeden z největších politických idolů světových dějin John Fitzgerald Kennedy v jednom ze svých nejzásadnějších projevů řekl: „Neptej se, co může udělat tvá zem pro tebe. Ptej se, co ty můžeš udělat pro svoji zem.“ Platí to nejen pro Ameriku, ale i pro Karlovarský a Ústecký kraj, pro nás všechny.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
