Pavel Páral: Vláda nejdříve rozdává a pak zase bere. Tentokrát učitelům
Něco naslibovat a pak couvat, to je opravdu hloupá taktika a není divu, když se učitelské organizace nyní bouří při sledování toho, jak běží projednávání novely školského zákona, která jim původně slibovala, že plat pedagogických pracovníků bude dosahovat minimálně 140,4 procent průměrné mzdy v porovnání s předminulým rokem. To, že se plat nevztahoval k loňské průměrné mzdě, bylo dáno tím, že při sestavování rozpočtu v letních měsících není celkem pochopitelně tento údaj k dispozici.
Učitelům se to samozřejmě líbilo, ale jen do chvíle, kdy na konci února vystoupila při projednávání zákona pětice koaličních poslanců ze všech vládních partají s pozměňovacím návrhem, kde jednak procenta klesla ze 140 na 130 a za druhé už se to netýkalo všech pedagogických pracovníků, ale jen učitelů, takže z toho vypadli hůře placení asistenti pedagoga nebo vychovatelky.
Proč se to stalo, je celkem jasné. Původní verze odhadovala náklady na naplnění zákona na částku kolem třiceti miliard korun, zatímco podoba podle poslaneckého návrhu bude stát jen jednotky miliard. Rozčílení ve sborovnách je proto celkem logické, ale stejně logický je krok vládní koalice v situaci, kdy jde jen o další rozdávání miliard na dluh, který už tak roste nejrychleji v Evropě.
Učitelské platy se objektivně v posledních letech citelně zlepšily. Letos by měly v průměru dosahovat padesáti a půl tisíce hrubého měsíčně. Asi by měly dál růst, protože dobré školství je o dobrých učitelích a ty je nutné zaplatit. Nicméně také je třeba se ptát, zda jich ve školách opravdu musí být tolik. V roce 1990 bylo ve školách 1,3 milionu dětí a 61 tisíc učitelů. Dnes dětí není ani milion, ale učitelů je přes sedmdesát tisíc a pořád slýcháme, jak je jich málo.
A taky je třeba se ptát, zda na to navyšování zrovna teď stát vůbec má. Odpověď je jednoznačná. Nemá. Že to učitele moc nezajímá, je celkem pochopitelné, že to ale nezajímalo předkladatele původní novely školského zákona, tedy ministerstvo školství a pak vládu, která návrh poslala do sněmovny, je na pováženou. Těžko se pak divit, když vládní koalice ztrácí politické body. A bude je ztrácet dál. Když bude dál přicházet s výdajovými nápady, na něž prostě ve státní kase není. Podle dalších aktuálních návrhů chce zvedat třeba rodičovský příspěvek nebo valorizovat příspěvek na péči. A pak bude zase někde škrtat miliardy, aby to šlo ufinancovat bez zvýšení deficitu? A kde pak bude těch slíbených ušetřených sedmdesát miliard?
Nejprve je třeba spravit státní finance a až pak je možné rozdávat. Od vlády by už neměl vzejít žádný zákon zvyšující výdaje státu bez toho, že bude zároveň rozhodnuto, kde se odpovídající částka škrtne či vybere na daních. A premiér by to měl jasně a srozumitelně sdělit všem ministrům. Jestli tedy považuje rozpočtovou odpovědnost za něco důležitého.
