Některá spojenectví za to nestojí. Američané by už mohli přehodnotit svou zahraniční politiku
Saúdská Arábie a Írán jsou po letech vzájemných politických a náboženských sporů na cestě k normalizaci vztahů. A hlavním strůjcem tohoto posunu je Čína a její diplomatické úsilí. Spojené státy tím dostávají lekci, možná je přiměje k tomu, aby přehodnotily svou roli globálního policajta, která je leckdy nutila ke kamarádšoftům se zavržení hodnými režimy.
Ačkoliv se Západ prsí hodnotami svobody a demokracie, někdy musí jít ideály stranou a provádí se pragmatická politika. Takový přístup k mezinárodním vztahům pozorujeme v oblasti Perského zálivu desítky let. Ačkoliv žádná z tamních zemí nemá s euroatlantickými hodnotami společného zhola nic, průběžně se tu Írán, tu Irák a naposledy Saúdská Arábie stane hýčkaným spojencem USA a dalších západních zemí. Kromě nerostných surovin je hlavním motivem takového přístupu udržování stability v regionu. Jenže toto vysvětlení se po desetiletích válek a konfliktů jeví jako liché. Lokální despocie ze svého exkluzivního přístupu od světových mocností těží regionální hegemonii, zatímco Západ tak jen devalvuje svoje hodnoty.
Spojenec na draka
Pro Spojené státy začíná být spojenectví se Saúdskou Arábií čím dál víc problematické. Tato absolutní monarchie se totiž v posledních letech dopouští řady kroků, které nelze s čistým svědomím tolerovat. Ať už je to krvavý konflikt v Jemenu, jenž Saúdi rozpoutali a který slouží jako paralelní bojiště pro vyřizování regionálních půtek, třeba právě s Íránem. Skandální byla také vražda novináře The Washington Post Džamála Chášukdžího, který saúdský režim kritizoval a ten jej pravděpodobně na přání saúdského prince Muhammáda bin Sálmána nechal zlikvidovat. A americké politiky se pak přímo dotklo i účelové snížení vývozu saúdské ropy před volbami do Kongresu, přičemž následné zvýšení ceny pohonných hmot posloužilo jako jedno z témat pro kampaň republikánů.
Američané doplácí na to, že si za své spojence často hýčkají zvrácené režimy, jako je třeba ten saúdský. Výhody z toho nyní neplynou téměř žádné. Region je stále nestabilní právě i dílem Saúdské Arábie, kde západní hodnoty nikoho nezajímají. Tamní společnost není svobodná a není demokratická, asi jim to tak vyhovuje, nám by to ale mělo být cizí. A pokud jde o ropnou stabilitu, o které je často řeč, tak ta trvá pouze, dokud se to Saúdům hodí. Navíc spoléhat se s dodávkami klíčových surovin na někoho, kdo si jejich pomocí vynucuje politické zájmy, je časovaná bomba. Vždyť jsme to zažili s Rusy a jejich plynem, který nám v posledním roce hodně „zatopil“.
Svůj k svému
Změna poměrů okolo Perského zálivu, která se obešla bez asistence Spojených států, by konečně mohla dát najevo, že není nutné hrát roli globálního policajta za každou cenu. Pokoušet se navázat partnerství, popřípadě vštěpovat civilizované hodnoty někomu, komu jsou směšné, je marný boj. Jakýkoliv takový svazek je z jejich strany kalkul. S takovými vládami ať si klidně spolupracují Číňané. Úsilí Západu by se mělo o to víc napřímit k zemím, které si svobody a demokracie váží a kterým hrozí, že jim bude upřena. Ukrajina, Tchajwan, Izrael a další. Tam má americké angažmá smysl.
