Petr Havlík: Čína sešlápla pedály. Prezident Si Ťin-pching hodil rukavici Spojeným státům
Je důležité také to, co se aktuálně odehrává daleko za našimi humny. Měly by nás zajímat i děje vzdálenější, jež mohou mít globální vliv, které jako echo dříve nebo později dopadnou i na nás. Po vpádu Ruska na Ukrajinu se mění nejen Evropa. Staré modely neplatí, svět je méně přehledný, méně předvídatelný a rychle mění siločáry vlivů a zájmů. Velmi zásadním způsobem se o dominantní pozici hlásí komunistická Čína s 1,4 miliardy obyvatel. Komunismus máme spojený s minulostí, na niž většina z nás nevzpomíná jako na dobu rozkvětu. Dnešní čínský komunismus je specifickým druhem asijské soft totality, opírající se nejen o domácí represe, ale také o export čínského vlivu do celého světa.
Pro srovnání – Čína má více než sto měst velkých jako Praha, jen v Šanghaji či v Pekingu žije dvakrát více lidí než v celé ČR. Čína se za poslední desetiletí proměnila od základů a úměrně tomu roste i její sebevědomí. Mezi 10 % nejbohatších lidí naší planety je dnes více Číňanů než Američanů. Čínský ekonomický vzlet vzhůru byl dán zčásti sobeckým zájmem velkých západních korporací a pak také politickou naivitou mnoha zemí našeho hodnotového civilizačního prostoru. Číně bylo a je tolerováno mnohé, včetně nedodržování elementárních zásad mezinárodního obchodu, devastace životního prostředí či pošlapávání lidských práv a důstojnosti etnických a náboženských menšin a politických odpůrců režimu. Čína mezi tím rostla a sílila. Je dnes nesrovnatelně největším věřitelem na světě a této své převahy nyní zcela logicky využívá.
V čele Číny stojí všemocný Si Ťin-pching, který si pěstuje kult osobnosti, podobně jako jeho předchůdce z 20. století Mao Ce-tung, zvaný velkým kormidelníkem. Mao měl za sebou bezpočet zločinů a byl nelítostným intrikánem, přesto se stal věčným symbolem komunistické Číny. Si Ťin-pching moc dobře ví, že k udržení a posilování moci potřebuje její maximální koncentraci. Součástí jeho taktiky je narůstání čínského vlivu v různých částech světa.
Významným datem tohoto roku se stal 10. březen, kdy byl čínským prezidentem opětovně zvolen Si Ťin-pching (již potřetí, a to díky změně Ústavy ČLR z roku 2018), stalo se tak jednomyslně hlasy všech 2952 všelidových delegátů. Večer téhož dne vyšlo v Pekingu trojstranné prohlášení Číny, Saudské Arábie a Íránu o obnovení diplomatických styků mezi sunnitskou Saudskou Arábií a šíitským Íránem. Čína tím získává nejen velký diplomatický skalp, zřetelně posiluje svoje pozice v třeskavém regionu Blízkého východu, a to zejména na úkor Spojených států a EU. Z nesmiřitelných rivalů Muhammada bin Salmána a Ájatolláha Sajjida Alí Chameneího se stávají spojenci v čínské režii. O neoficiálních součástech dohody se můžeme jen mnohé domýšlet. Asi v nich nejde jen o ukončení války v Jemenu a kontrolu nad vlivem Íránem podporovaného Hizballáhu. Může jít i o jaderný a raketový program Íránu a v budoucnu možná i Saudské Arábie. Může jít i o ropné dohody či vztah k Izraeli.
Čína si již dříve podmanila významnou část Afriky, což bývá nazýváno novodobým kolonialismem, používá k tomu nejen ekonomický, ale také zpravodajský, vojenský, politický a mediální vliv. Její apetit roste. Teď má před sebou čínský vůdce další výzvu, a tou je role zprostředkovatele dohody o ukončení války mezi Ruskem a Ukrajinou. Čína je „skrytým“ spojencem Ruska, ale zároveň Rusko vnímá jako kořist. A Ukrajinu chápe jako další zboží, které bude na prodej. Poslední aktivity Si Ťin-pchinga lze číst jako hozenou rukavici Spojeným státům, které oslabuje nejen vnitrostátní politická nejednota, ale i současné pády několika středně velkých bank. Svět se mění turbulentním způsobem.
„Znát jiné je moudrost, znát sám sebe je ještě větší moudrost,“ řekl čínský filozof Lao-c´, který žil v 6. stol. př. n. l.
