Viliam Buchert: Naši furianti, naši Ukrajinci, naši Vietnamci a jak se to dnes rýmuje?
Nikoho to už léta nemůže minout. V nemocnicích, v obchodech, na stavbách i v mnoha firmách narazíte na Ukrajince a Ukrajinky. Často pracují tvrdě, ale často za málo peněz. Nefňukají, protože ekonomická (a dnes i bezpečnostní) situace u nich doma je daleko horší. Dělají práci, kterou Češi dělat nechtějí. Na přistěhovalce a běžence z Ukrajiny přesto někdy prší hlasitá kritika. Co někoho na nich tak irituje?
I protivládní demonstrace „proti bídě“ pracují už nějakou dobu s antiukrajinským sentimentem. Za něčí údajnou bídu přece mohou ukáčka a ukroši, kteří se zde „roztahují za naše prachy“.
Přitom bez Ukrajinců by se ocitla naše ekonomika v ještě větších problémech, to potvrdí každý, kdo někoho zaměstnává a podniká. Před loňským únorovým proradným vpádem putinovských hord na Ukrajinu, žilo v České republice podle oficiálních čísel kolem 200 tisíc Ukrajinců. Jejich děti normálně chodí do školy, mnohé ukrajinské ženy se provdaly za Čechy. Zejména ti naši furianti, místo kterých ti Ukrajinci pracují, se nad nimi přesto vždy ofrňovali.
Válka situaci dál radikálně změnila.
Podle statistik dnes žije v Česku kolem 650 tisíc Ukrajinců. Přibyly především ženy a děti, které utekly před vražedným konfliktem. Utekly ze strachu, nebo preventivně, aby nebylo potomstvo v ohrožení. Protože válka si nevybírá, z Ukrajiny se k nám (navždy či na nějakou dobu) přestěhovali lidé chytří i méně chytří, chudí i bohatí, příjemní i nepříjemní, veselí i zakomplexovaní. Přesně takoví, jaké najdeme v úplně každém národě. Český stát i veřejnost jim nabídly velkorysou pomoc, jak finanční, tak psychologickou. Kvůli přílivu tolika lidí je občasný nával v některých školkách a školách, je to i větší zátěž v rámci zdravotního systému. Především sociální dávky či podpora na bydlení pro Ukrajince se ale po čase nesetkávají s podporou části české veřejnosti.
Nepodceňujme to. Lavinu často nepravdivých výhrad sice nezastavíme, ale několik vysvětlení je může rozředit.
Když je doba složitější, vždy se hledá někdo, na koho lze „naše“ problémy hodit. V českých dějinách to není nic neobvyklého. Kdysi to byli Židé. Po válce byli zase vyhnáni sudetští Němci na základě takzvané kolektivní viny (jistě, většina se nestoudně paktovala s Hitlerem a za to přišel trest). Po celá staletí se pak neskrývané opovržení zaměřuje na Romy. Připitoměle se někdy hovořilo a hovoří i o velké vietnamské menšině.
Migrace nikdy nebyla a nikdy nebude přijímána jednoznačně a může vyvolávat i oprávněné obavy, které znervózní část společnosti. Je to pochopitelné, protože se mohou začít hroutit zaběhlé zvyky, měnit některé tradice a méně kvalifikovaným našincům roste konkurence na pracovním i společenském trhu. Je to ale přirozený koloběh, který v určitých dějinných etapách zasáhl a zasáhne téměř každý stát. České země byly v tomto směru po druhé světové válce slimáčkem v ulitě. Cizinci se sem v hojnějším počtu nemohli stěhovat. V roce 1984 jich zde žilo necelých 35 tisíc. Jenže na konci letošního ledna podle údajů ministerstva vnitra pobývalo v Česku s přechodným či trvalým pobytem přesně 1 114 425 cizinců. Rozdíl je to naprosto gigantický a některé lidi znervózňuje.
Co s tím?
Česko je pořád relativně bohatá, úspěšná, demokratická, tolerantní a bezpečná země. Jistě, při pohledu na bouřící pražské Václavské náměstí při demonstracích to tak nevypadá. Ale je to fakt. S nesnázemi poslední doby, které provázejí každou velkou migraci, se zatím vyrovnáváme výborně. Pomohla nebývalá solidarita. Chce to ale trpělivost. V tomto případě hodně velkou dávku trpělivosti u všech. Příkladem úspěšně zvládnuté migrace mohou být naši Vietnamci, bez kterých bychom na některých místech už ani nenakoupili a nenajedli se. V případě mladých generací s vietnamským původem už hovoříme o výborných studentech, kteří mluví perfektní češtinou a prosadili se v mnoha oborech. Jenže trvalo několik desetiletí, než jsme se dopracovali k současnému stavu. Podobné to bude u Ukrajinců. Při vzájemném respektu to možná přijde i dost rychle.
A jeden příklad na závěr. V redakci Reflexu pracuje výborná fotografka Nguyen Phuong Thao, která se narodila ve vietnamské Hanoji. Znám ji už od roku 1995. Je vlastně pořád stejná – pracovitá, zarputilá, zodpovědná, příjemná, často usměvavá. Naše Thao. Příště to může být Olga, Viktorie, Oksana, Alina nebo Julie. Slovo naše či naši, pak dostane jiný význam. Uvidíte.
Tento text vyšel jako úvodník nového čísla tištěného Reflexu >>>
