Petr Havlík: Jednou budem dál. Opravdu? Pokud ano, pak kde a kdy?
V listopadu 1989 se na mnoha našich náměstích zpívala také píseň Jednou budem dál z repertoáru skupiny Spirituál kvintet: „Jednou budem dál, já vím, jen Víru mít, doufat a jít, cíl je blízko nás, jednou přijde mír…“ Jedna ruka ukazovala vítězné véčko a ta druhá cinkala klíči. Osudovým heslem bylo mimo jiné i to, že nejsme jako oni. A kdo byli ti ONI a kdo jsme byli MY?
Převládl omamný pocit, že byla naplněna touha po svobodě. A tam někde za obzorem byla ta vysněná změna, kterou představovala demokracie, volný trh a uskutečňování nadějí o slušném a spravedlivém uspořádání naší země i světa. Jednou budem dál. Kdy? Tehdy jsme si mysleli, že nejpozději zítra, maximálně pozítří. Dychtivě jsme očekávali přístup k nejmodernějším technologiím, progres a prosperitu. Pocity nasycení netrvaly dlouho.
Nevědomky jsme jen vstoupili do světa konzumního postkomunismu, v němž se demokracie jeví jako vytoužený cíl, aby se posléze ukázala jako ztracený objekt. Říkali jsme si, že je to vývoj, zrání, že společnost přeci dospěje a my s ní, že nastoupí další již nezatížená generace…
Žijeme teď v podivné epoše. Není na škodu si vzpomenout na to, jak to vypadalo nejen u nás, ale na celém světě před cca 40 lety, a taky si zavěštit, jak by to mohlo vypadat za dalších 40 let. Koho by před 40 lety napadlo, že světu bude dominovat Čína, že skončí bipolární svět, že zažijeme další válečné konflikty (dokonce v Evropě), že nás potká celosvětová virová pandemie… Svět se stal neklidným, nejistým, a dokonce i nebezpečným místem k žití. Lidí je na planetě mnohem více než před čtyřiceti roky. Kooperace a společně sdílená odpovědnost jsou nutnou podmínkou přežití. To není žádná ideologie, nýbrž holý fakt. I zdánlivě lokální konflikty mohou mít (a již mají) geopolitické dopady. Je důležité nestavět další umělé zdi ze starých i nových předsudků, ale stejně tak je důležité vnímat vlastní identitu a integritu (osobní i společenskou). Důležitou součástí našeho bytí je naše paměť, i proto, abychom neopakovali minulé omyly a chyby, které nezřídka pramenily z naší naivity, kterou jiní dokázali obratně využít.
Důležitá je víra v naplňování našich tužeb, a to nejen v představách někdy v daleké budoucnosti, nýbrž v každém přítomném okamžiku. Je to jen na nás. Touha je hybnou silou našeho snažení, jak nepromarnit čas a nevzdat se. Toužíme po tom, alespoň jednou v životě zažít něco, co přesahuje náš každodenní život. Takovým okamžikem bývají přelomové historické události. Po vystřízlivění přichází otázka: a co dál? Toužíme po tom, věřit sami sobě, věřit něčemu, co může dát smysl naší existenci, aby nešlo jen o seriál poutí přechodovými fázemi odněkud někam (nebo spíše odnikud nikam). Bez pevného hodnotového ukotvení to však nejde. Tehdy po pádu železné opony jsme byli přesvědčeni, že doženeme Západ, že nás čekají jen prozářené zítřky. Chyba lávky. Naše společnost je silně diferencovaná a nyní velmi zneklidněna turbulentním vývojem s nejistou prognózou.
Západ jsme dohnali, či dokonce předehnali v cenách zboží a služeb, ale v mnoha jiných ohledech je to jinak, včetně kupní síly většiny obyvatelstva. Iluze zadluženého blahobytu končí, což v atomizované společnosti může vést k její radikalizaci, kterou s pravděpodobností (hraničící s jistotou) umně využijí i vědomí či nevědomí služebníci východních říší (medvěda i draka). Co bude dál? Budeme dál? Naše země se za poslední desetiletí proměnila, vymanila ze své šedi, ale bohužel zůstává pachuť z promarněných příležitostí a nenaplněných nadějí a také z několika zjevných faulů a manipulací. Vinu na tom nesou všechny vlády, ale de facto my všichni, neboť vždy platí ta jednoduchá rovnice o tom, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Energetický (polostátní) gigant dnes násobí svoje zisky, které pramení z vyšších cen, zisky rostou i výrobcům a prodejcům potravin, úměrně vysokým cenám atd. Stačí si do těchto her dosadit jen osoby a obsazení, a mnohé se pak objasní… Není pravda, že je to všude stejné. Můžeme jen porovnat aktuální míru inflace, a nevycházíme z toho jako pohodová stabilizovaná destinace.
Co bude za dalších 40 let? A kde budeme my? Udrží se společná Evropa? Co Rusko? Co Čína? Co Turecko? Co Indie? Co Blízký východ? Budou Spojené státy držet a prohlubovat svoje pozice, anebo zvolí politiku izolacionismu? Budeme žít na zelené planetě, ať to stojí, co to stojí? Budou tón udávat zbrojařské, farmaceutické, investiční a jiné velké nadnárodní korporace? Bude umět světové společenství hájit a naplňovat svoje vlastní proklamace? Realitu překrývá její uměle stvořená interpretace, která se masivně šíří v našem post faktickém prostoru. Otázek přibývá, stejně jako nezodpovězených odpovědí.
Jednu zásadu by si měl náš stát osvojit – dříve než začne poučovat jiné, by si měl zamést před vlastním prahem, pokud možno důkladně a nejlépe hned.
