Pavel Páral: Spalovací motory zachráněny. Evropský průmysl zdaleka ne
Evropská komise před víkendem couvla před Německem a přistoupila na požadavek, aby i po roce 2035 bylo možné v Evropě prodávat auta se spalovacím motorem, pokud budou spalovat syntetická bezemisní paliva. Ani to moc nebolelo a Německu prosazení požadavku do již projednaného a prakticky schváleného nařízení trvalo jen pár dní. Česko v roli předsednické země bylo před pár měsíci s takovým požadavkem evropskou většinou vyprovozeno ze dveří a premiér Fiala je teď trochu za troubu. Holt v EU jsme si všichni rovni, ale někteří jsou si rovnější. To jen pro ty, co pořád vykládají, že když chceme prosazovat vlastní národní zájmy, musíme držet s většinou a nezlobit.
Tento návrat mírné racionality do Bruselu lze jistě uvítat, ale bylo by chybou ho přeceňovat. Naše fabie a scaly, jimž hrozí ukončení výroby už za dva roky, stále nejsou zachráněny, protože absurdní ekonorma Euro 7 zatím zrevidována není, přestože to požaduje řada i větších a vlivnějších zemí, než je Česko. A to, co je před evropským průmyslem pořád mnohem více připomíná socialistické světlé zítřky, než skutečnou perspektivu rozvoje a konkurenceschopnosti.
Abychom o tom nepochybovali, tak skoro současně se zmíněnou aktualizací směrnice o elektromobilitě probíhalo jednání o nastavení systému podpory evropského zeleného průmyslu. Má jít o reakci na tzv protinflační zákon v USA, který počítá s dotacemi na investice a daňovými úlevami pro podniky zařízení pro zelenou energetiku a dopravu na americkém území. Bidenova vláda do toho chce vrazit 400 miliard dolarů. EU ve strachu z toho, že se evropské firmy budou hromadně stěhovat do USA tak hodlá nabízet také své vlastní dotace na domácí výrobu. Na tyto podpory májí na našem kontinentu ale dosáhnout třeba bezemisní jaderné technologie jen omezeně, zatímco soláry, větrné turbíny, elektromobily a vodíkové elektrolyzéry mají mít erární dlaň zcela otevřenou. Vše půjde samozřejmě na dluh. V Evropě, i v USA. A je to opět jen další slepá ulička.
Američané nyní diskutují, kolik z hotového výrobku, který získá nárok na dotaci, má vlastně pocházet z USA, protože podstatná část surovin a klíčových dílů se v zemi neprodukuje. Například křemíkové ingoty, z nichž se řežou fotovoltaické destičky do solárních panelů, ale i články do baterií a další záležitosti Hrozí tak, že většinu podpory zkasírují továrny postavené čínskými investory a Američané si až tak moc nepřejí zopakovat českou zkušenost s montovnami zahraničních investorů, které nic jiného, než práci pro nekvalifikovanou pracovní sílu nepřinesly.
Evropa k takovému přemýšlení ještě nedošla a zřejmě ani nedojde. Přitom je na tom s technologiemi pro zelený průmysl podobně, spíše hůře než Američané. S těmi jadernými už v podstatě také. Nakonec ono jde ve skutečnosti o průmysl veškerý. Unie už léta totiž postupuje v řízení ekonomiky důsledně podle letité sarkastické rady Ronalda Reagana: Když se to hýbe, zdaň to. Když se to pořád hýbe, zreguluj to. A když už se to nehýbe, tak to dotuj. A v Evropě se toho už moc nehýbe. Byznys zde jde za dotací, jak slintající pes za I.P. Pavlovem. A tak asi nikoho nepřekvapí, že když je za technologii, která zásadně změní světovou ekonomiku považována umělá inteligence, tak mezi největšími investory do jejího výzkumu nenajdeme prakticky jedinou evropskou firmu. Prostě tam zatím nejsou dotace. Až bude ta ztráta každému zjevná a nedohnatelná, tak nepochybně přijdou. Tak to v plánovaných ekonomikách prostě vždycky chodilo.
