Viliam Buchert: Pohled zdaleka Čechy rehabilituje. Jsme zvláštní, hodně zvláštní, ale to je na nás to nejlepší
Posledních několik dní jsem strávil v Jižní Koreji a na Tchaj-wanu. Protože jsem v těchto zemích byl od roku 1995 mnohokrát, vidím, jak pořád spěchají vpřed, jak bobtnají jejich ekonomiky, jak jsou jejich obyvatelé vzdělanější a jak se mění jejich pohled na život, který je stále více zasažen využíváním moderních technologií a poznatků vědy i výzkumu. Z tohoto pohledu se zdá, že Česku ve srovnání s nimi (a nejenom s nimi) ujel vlak. Při bližším pohledu. Když nebude rozebírat jen výšku HDP, to ale může vypadat jinak.
Jižní Korea byla kdysi oproti Československu bezvýznamnou rozvojovou zemí. Dnes je podle hrubého domácího produktu 10. největší ekonomickou světa (předběhla Rusko a brzy se dostane před Kanadu). Pokud budeme porovnávat tabulky, grafy a čísla jen z pohledu hospodářského, není se o čem bavit. Na podobné státy už mít nikdy nebudeme. Jenže počet mrakodrapů a vysokorychlostních železnic nemusí být tím, co přinese spokojený a klidný život.
Přestože má Jižní Korea má ve světě skvělou pověst, mnoho mladých Korejců v online prostředí často používá slovo isaengmang, což je zkratka fráze, která doslova znamená Tento život je v troskách. Proč ale vlastně? My přece vidíme z dálky jen samé úspěchy.
Generace Jihokorejců jsou v posledních desetiletích vystaveni enormnímu tlaku, aby byli za každou cenu úspěšní, schopní, připravení, daleko lepší než jejich rodiče. Žijí pak v permanentním stresu, zda se jim to podaří. Podle takzvaného indexu štěstí to je národ hodně nespokojený, bez ohledu na to, že je ekonomicky úspěšný. Země má nejvyšší míru sebevražd mezi členskými zeměmi (tedy těmi nejvyspělejšími na světě) organizace OECD. Míra porodnosti klesla loni na pouhých 0,78 dítěte na jednu ženu a je nejnižší na světě. To věští demografickou katastrofu. Korejce také zlobí chronické zneužívání moci politickými elitami a dalšími bohatými a mocnými lidmi. Ostatně prezidenti zde po skončení mandátu často končí ve vězení…
Jak bychom pak ale vlastně měli měřit úspěch? Na čem u toho záleží? A měří se stejně v Koreji, na Tchaj-wanu, v USA nebo v Česku?
Sociální status lidí (alespoň taková panuje obecná představa) se v dnešním globalizovaném světě odvíjí v různých zemích od podobných věcí – od toho, kam jsme to dotáhli v práci, jaké máme auto, jaký používáme mobil, jaké máme oblečení, kam jezdíme na dovolenou, do jaké chodíme restaurace či jakou školu vystudovalo naše dítě. Zda je u toho člověk i šťastný a spokojený, ale vidět není. Vlastnictví něčeho s tím někdy ani nemusí souviset, i když se všichni urputně tváříme, že souvisí.
Měřeno okázalou mírou bohatství a pompéznosti projevené síly a vitality jsem v minulých dnech musel uznat, že Korea či Tchaj-wan jsou naprosto jinde než Česko. Máme je tedy v něčem kopírovat (paradoxní je, že v mnohém ony dlouho kopírovaly Západ)? Myslím si, že nikoli.
Nedávno jsem v diskusi s kolegy v redakci řekl, že Reflex je zajímavý a dobrý proto, že je velmi zvláštní, až podivně zvláštní, že je pořád svůj, i když se samozřejmě proměňuje. Podobní jsou i obyvatelé Česka. Jsme dobří v tom, že jsme zvláštní, někdy hodně zvláštní. Přitom nakonec ale často úspěšní. Cpát se do korejského, amerického či švédského oblečku proto nemá smysl. Nebude nám sedět. Tím nedokážeme „vyrobit“ spokojené lidi. Když jsem v minulých dnech nad tím přemýšlel v Soulu, v Pusanu či v Tchaj-peji, tak to nekonečné české vzdychání nad tím, jak něco není dobře, jak by to mělo být, proč to nejde udělat, i když to pak uděláme a zvládneme, je svým způsobem originálně roztomilé. Ale to zjistíte, až když nejste doma...
Text vyšel jako úvodník nového Reflexu, který si můžete koupit v našem Ikiosku >>>
