Skuteční liberálové a epidemie bezohlednosti. Opravdu Češi nenávidí děti, nebo úplně každého?
Čas od času se přiživí debata o tom, jak se u nás v Česku přistupuje k dětem. Tentokrát se tak stalo poté, co jedno pražské bistro zveřejnilo svůj apel na návštěvníky, aby zvážili, jestli jsou jejich děti způsobilé v tomto bistru důstojně stolovat, popřípadě aby tam s dětmi radši vůbec nechodili. Je to naprosto marginální kauza, která ale říká i to, jak obecně přistupujeme jeden k druhému.
Je nakonec úplně jedno, že si nějaké bistro napíše „desatero“, které si přeje ve své provozovně dodržovat. Je to malý soukromý podnik a ať si v mezích zákona u sebe nařizuje, co chce, komu se to nelíbí, ať jde jinam. Tečka. Jenže diskuse, která z tohoto komára udělala velblouda, ilustruje některé naše společenské rysy.
V debatě o bistru bylo častým názorem, že Češi nenávidí děti tak nějak obecně, protože je nehodlají bezvýhradně tolerovat. A řada lidí pyšnících se svou zahraniční zkušeností přinášela srovnání s tím, jak je to jinde. Jenže to spíš vypadá, že nenávidíme všechny ostatní. V mnoha případech, ať už jsou dílem okamžiku, nebo se notoricky opakují všude možně každou chvíli, je vidno, že si razíme svou, nehledě na druhé. Jsme opilí svým míněním, které máme navíc podložené poněkud zvláštní představou o osobní svobodě. Takovou tou postsocialistickou anarchií, že dokud neporušuji zákon, tak nikomu nic není do toho, co dělám. A cachtat se v šedé zóně je ta největší zábava. Tím pádem se potácíme veřejným prostorem a ignorantsky si vymezujeme svůj píseček nehledě na druhé.
Podobně jako se někteří rodiče cítí uraženi tím, že jim v bistru zakazují přebalovat dítě na stole, se děsí někteří pejskaři toho, že by jejich pes byl na vodítku nebo měl náhubek. Jistě, je to trochu divné přirovnání, ale v Česku je obsese psy divná zrovna tak. Pak jsou tu auta a jejich bezohlední řidiči, kteří parkují někdy na chodníku, kde zase nemůže projet matka s kočárkem, která ještě před chvílí kojila bůhvíproč na poště. Okolo této paní ale zase jinde neprojde chodec, kterého za rohem během toho, co otírá z boty psí exkrement, srazí cyklista, který nemůže jet po silnici, protože by ho srazil vzteklý řidič, který objíždí magistrálu, protože po ní jdou demonstranti za snížení rychlostních limitů. A tak se dál a dál roztáčí koloběh bezohlednosti a ignorantství. Ten, kdo je jednou tím slabším, si to za chvíli vybere na druhém. A vypadá to bezvýchodně, jako by snad svět neměl a ani nemohl být pro všechny. No ale s tím se asi nelze smířit. Všichni jsme takové divoké děti a pobíháme po bistru svět, jenže není rodiče, který by nám řekl, neřvi a neotravuj ostatní, nikdo na tebe není zvědavej. Tak zkuste někdy překročit svůj vlastní stín. Čest výjimkám.
