Jefim Fištejn: Konzervativní pravice proti populistům. Dochází v Evropě k přerodu politiky?
22. března se během interpelací v italském senátu poslankyně za Hnutí pěti hvězd Elise Scutelliová tázala vládních představitelů, zda by nebylo načase zastavit vojenskou a ekonomickou podporu Ukrajiny. Z hlediska politického programu se Hnutí pěti hvězd vyznačuje mimořádnou nečitelností a jeho příslušníci mají asi v hlavě kaši. Argumentace poslankyně nebyla nikterak originální a nabízenou „logiku“ lze často slyšet i u nás: jedná se prý o územní spor dvou států, v němž žádná pravda není očividná, Italům Putin nikdy neublížil, co je nám po osudu ukrajinských korupčníků, když Evropa si neumí poradit s vlastními ekonomickými problémy atd. atp. – v duchu televizního šotu „Sám mám málo, vyfič!“
Velice liberální a nepříliš bystré poslankyni se dostalo výmluvné a vášnivé odpovědi v duchu lidových tribunů: „Proč to říkáte nám, milá paní poslankyně? Obraťte se na toho, kdo válku rozpoutal, zeptejte se Putina. Váš postoj je čirá zrada naší pozice. Pozastavení pomoci teď by znamenalo, že Itálie schvaluje ruský vpád na Ukrajinu. Nazývejme věci pravými jmény: kdo Ukrajině nechce pomoci, ten schvaluje ruskou agresi.“
Odpověď obsahovala jasnou myšlenku, že podpora oběti neznamená, že si Evropa nepřeje mír: „Myslíte si, že někdo miluje válku? Avšak situace je mnohem složitější než blábol o ideálním míru. Kdo se dušuje, že chce mír teď a tady, pomáhá jen kremelské propagandě. Než žádat mír, je třeba nejdříve požádat Rusko zastavit útočné akce a stáhnout vojska z území Ukrajiny. Nebo snad chcete říct, že Moskva má právo ponechat si území, která zrovna obsadila, a my máme uznat „referenda o sebeurčení“ uskutečněná pod hlavněmi samopalů? To bych chtěla slyšet od těch, kdo žvaní o míru. Jinak chcete svou propagandou získávat politické bodíky za cenu existence svobodného národa a suverénního státu, i za cenu platnosti mezinárodního práva. A to je nezodpovědné!“
Tím, kdo odpověděl na poťouchlou otázku vášnivou filipikou nebyl nikdo jiný než italská premiérka Giorgia Meloniová. Její bezchybně nekompromisní chování je velkým překvapením pro ty v Evropě, kteří jsou zvyklí na jednoduché zaškatulkování politiků dle navyklého schématu. Kdo není socialista nebo levicový liberál, ten bude asi populista. A ten určitě obdivuje Putina a je připraven uznat jeho nezadatelné právo na rozpínavost, ten věří v neobyčejnou efektivitu diktatury s její vertikálou moci a s nedůvěrou se staví k samočinné kreativitě lidí.
Když Giorgia Meloniová s její stranou Bratři Itálie přebírala kormidlo moci, liberální Evropa se truchlivě hroužila do smutku. Bylo pokládáno za hotovou věc, že pravicová vláda v čele s její stranou, jež vyrostla z Mussoliniho názorového dědictví, bude kazisvětem Evropské unie a trnem v oku liberalismu. Vyznává totiž tradiční hodnoty, které zde nebudu vyjmenovávat,a není ochotna upřednostňovat vyumělkované strachy a úzkosti před reálnými existenciálními hrozbami. Roduvěrný populista by asi trval na tom, že i Putin přece do krve hájí tradiční hodnoty. Mladá italská pravičačka, jak se ukázalo, nedá na znění slov, nýbrž na smysl činů. Pro ni je důležité, zda soubor sdílených hodnot ve svém působení svobodu hájí a prosazuje, anebo vede k jejímu totálnímu omezení. Zda na konci dne přispívá k posílení demokracie, anebo prosazuje diktaturu. A vo tom to je, jak říkal jeden český komik.
Giorgia Meloniová, která se narodila a vyrostla v Garbatelle, chudinské to čtvrti Říma, nikdy neskrývala své pravicové, konzervativní názory. Byla však jednoznačně proevropská v tom smyslu, v jakém Evropu chápali třeba Churchill nebo Thatcherová, které často uvádí jako své politické vzory. Vášnivá táborová řečnice byla ve svých projevech tak přesvědčivá a úchvatná, že inspirovala řadu dýdžejů, kteří z jejích vystoupení nastříhali a zhudebnili některé výroky, z nichž se staly populární diskotékové skladby. Ve výsledku má 12 milionů zhlédnutí na YouTube. Politický vývoj Giorgie Meloniové nespadl z nebe jen tak zbůhdarma a naznačuje silný trend. Sociologové konstatují posun voličských nálad doprava. Ve skutečnosti je to posun směrem od populismu ke konzervatismu. Tatam je doba, kdy voliči byli ochotni věřit v utopii světa bez násilí, válek a nespravedlnosti, v němž bídníci se stávají zámožnými lidmi díky převýchově elit na býložravé sociální demokraty. Zdá se, že ukrajinská zkušenost Evropu probudila a slábne v ní ochota obětovat svobodu kvůli pofidernímu bezpečí.
Je to zároveň doba odhalování sociálních lží a strhávání masek levicových utopistů. Již netáhne bolívarská revoluce ve Venezuele, která z perspektivního Eldoráda udělala kolonii žebráků žadonících o almužnu. Nikdo více nevěří v revolučnost Palestinců s jejich miliardářskými vůdci ani v čínské komunisty-kapitalisty, nikoho nevábí kdysi obdivovaný protikoloniální boj Afriky, ze které korupce udělala žumpu světa. Od kraje do kraje se bortí svět, o němž levičáci snili. Vzpoura davů, kterou nyní pozorujeme ve Francii, odhaluje temnou stránku reality: nespokojenost, zločinnost a islamizaci. Nejsou více žádány líbivé utopie, ale síla schopná zajistit bezpečnost a ztrestat nositele skutečných hrozeb. Tyto okolnosti a poučná ukrajinská zkušenost si vynucují politický obrat – z populistů se stávají konzervativci. Na tom, že stejnou vlající řečí jako Giorgia začínají mluvit i jiní, třeba vedení španělské pravicové strany Vox nebo vedoucí postavy hnutí Národní shromáždění Marine Le Penové, svědčí o tom, že vbrzku budeme v Evropě svědky velkého přerodu.
