Petr Havlík: Jedinou naší jistotou je, že nic není jisté. V nejistotě bychom se měli naučit žít
Žití v modelu zaručených jistot, kdy je vše dopředu dané (regulované a kontrolované), je vlastně život v nesvobodě. Svoboda s sebou přináší i vyšší míru osobní odpovědnosti a taky nekonečnou řadu nejistot. Měli bychom se už od dětství učit žití v nejistotě. Nejistota není nepřirozená, naopak. Nejistota je výzvou, přináší změnu na cestě poznání. Neměli bychom se jí bát. Pokud žijeme v permanentních obavách ze skutečné či jen domnělé nejistoty, tak nás to svazuje, přináší to do našeho bytí stres a disharmonii. Pokud tento stav trvá déle, pak nás výrazně oslabuje a omezuje, bývá zdrojem nemocí, lability a narušených vzorců chování. A také nám to odčerpává naši pozitivní energii.
Nejistota může být i přitažlivá (objevování nepoznaného), může být i zkouškou naší vůle, odolnosti a zralosti. Charakter člověka utváří to, že se řídí vlastním smyslem pro to, co je správné, jak důvěřuje svým ideálům, aniž by měl jistotu, že se to osvědčí či zaručeně zhmotní. Honba za úspěchem není receptem na osobní harmonii a pocity štěstí. V poslední době se otevírají diskuse o tom, že by se již děti měly ve školách zabývat i finanční či mediální gramotností, což je jistě správná cesta, ale podle mého názoru ve výchově a vzdělávání chybí ještě více oblast duševní hygieny. Tedy to, jak žít, abychom předcházeli bolestem duše, a když přesto přijdou, jak je zvládat, kdy a kde požádat o případnou pomoc…
Ve světě neklidu a nejistot chceme najít bezpečí a stabilitu, což je velmi obtížný úkol pro dospělého, zkušeného jedince, natož pro dítě či mladého člověka. Měli bychom v sobě trvale pěstovat vzájemnou mezigenerační důvěru a respekt k jinakosti, měli bychom se učit ohleduplnosti, lidské sounáležitosti a solidaritě, což jsou základní rysy vyspělé společnosti. Čekají nás zcela jistě nelehké zkoušky z překonávání bariér strachu, ale i hněvu a zklamání ze ztrát. Hledáme někdy celý život pevný bod, který by snížil riziko nejistoty z budoucnosti, což je právě v těchto turbulentních časech velmi naléhavé téma. Ze všech stran k nám doléhají různé zaručené recepty jak na to. Žijeme v době hyperinflace informací a „neodolatelných“ návodů všeho druhu. Pocity obav z nejisté budoucnosti měli zcela jistě i naši předci, oni také zažívali lepší i horší časy a někdy i velmi trudné a tragické. V takových chvílích je vždy důležité mít nablízku ty, s nimiž můžeme svoje pocity sdílet a vzájemně si pomáhat.
Jediný koutek vesmíru
Anglický spisovatel Aldous Huxley (1894–1963) napsal i tuto větu: „Existuje jediný koutek vesmíru, který můžeš s jistotou zlepšit, a to jsi ty sám.“ Překonávání jakékoliv překážky začíná vždy u nás či přímo v nás, byť máme důvod se domnívat, že vnější vlivy nám nic neumožňují a jsou v příkrém rozporu s naším vnitřním ustrojením. Je velkou chybou, kterou mnozí děláme, když máme pořád strach, že nějakou chybu uděláme. Každá zkušenost může být přínosná, i když ji vnímáme s odstupem času jako chybu. Zároveň platí i to, že lidé, kteří o věcech a jejich souvislostech přemýšlejí, jsou plni pochybností a nejistot, zatímco hlupáci jsou plni sebejistoty. K hlouposti patří i to, že cizí chyby vidí, kdežto ty svoje ne.
Nejisté časy jsou součástí našich životů, stejně jako ty zdánlivě jisté. Bylo tomu tak vždy, jen je to teď více vidět a je to téma doslova globální v online přenosu. Čím pevnější bude náš vnitřní svět, tím odolnější budeme vůči atakům vnějšího světa, tím lépe budeme zvládat a překonávat nejistoty všeho druhu.
