Viliam Buchert: Dezoláti vs. libtardi, chcimírové proti pražské kavárně. Proč jdou všichni proti všem?
Pozoruji to už od prvního lockdownu v době covidové. Názory stále více lidí se dál a dál vyhraňují až radikalizují. Česká společnost už není rozdělená, ale naprosto fragmentovaná. Z diskusí se vytrácí vzájemná úcta. Přestáváme uznávat autority, protože každý sám sebe považuje za autoritu. Také médiím věří podle dlouhodobých průzkumů stále méně lidí. Část veřejnosti dokonce propadla paranoickým představám, že nás řídí něco neuchopitelného, něco, co je nad námi, nad státy, nad vládami, něco, co nás vede do pekel. Vypadá to, že jdeme všichni proti všem. Je tomu ale tak?
Každý den slyším (a jistě nejenom já) hlasy – ti politici jsou divní, ten soused je nějaký divný, kolega v práci je také divný. Známý a kamarád stojící vedle mě u výčepu v hospodě má rovněž najednou zvláštní názory, které mi nekonvenují. Je problém ve mně? Nebo v něm? No jistě, že v něm, já si přece myslím pořád to samé. Nebo už nemyslím?
Dáváme si nálepky. Dezoláti, chcimírové, proruští trollové, dezinformátoři. Na straně jedné. Na straně druhé libtardi, pražská kavárna, probruselští aktivisté a prý opět dezinformátoři.
Když se zaposlouchám do některých výronů cestujících v tramvaji, autobuse, či metru, podívám se na televizní debaty, čtu diskuse pod texty na nejrůznějších serverech a líté boje na sociálních sítích, vypadá to, že dnes všichni jedou proti všem nejenom v Česku, ale že je to jev globální. Demonstranti z pražského Václaváku versus Fialova pětikolka. Trump versus američtí demokraté. Macron versus francouzská ulice. Slovenský fanfarón Fico versus vláda a prezidentka. Atd., atd.
Mám rovněž stále silnější pocit, že mnoho lidí nemá nic jiného na práci, jen sledovat, co se kde špitne a pak přes sociální sítě zabrušovat do ostatních. Často neomaleně, vulgárně, hloupě. Stala se z toho mánie.
Každodenní vášnivé online diskuse vypadají, že je řídí nějaká zlá umělá inteligence, protože je to vždy takřka identický proces – něco se stane, nebo je nastoleno nějaké téma; za chvilku se objeví odlišný názor, že je to úplně jinak; pak, že kdo neposlouchá jiné názory omezuje svobodu a demokracii; potom se zaútočí na různé osoby, které mají s tématem něco společné a rovněž na ty, kterých se to vůbec netýká; poté následuje přechod do jiné roviny; začne se diskutovat o něčem úplně jiném; mezitím si mnozí začnou vzájemně nadávat a ani neví proč. Takzvané bubliny sociálních sítí tak fungují 24 hodin denně, sedm dní v týdnu a 365 dní v roce. My tak v Reflexu ale fungovat nechceme.
Přes známou latinskou frázi cui bono?, znamenající komu ku prospěchu?, je proto na místě otázka: komu to vlastně slouží? Zejména těm, kterým narušování základů demokratické společnosti vyhovuje z toho důvodu, že se jim ti znejistělí vrhají kolem krku.
Dovolím si ale tvrdit, že z toho všeho se vymyká mnoho čtenářů Reflexu. Alespoň podle dat, která máme k dispozici. Například čtenáři našeho tištěného vydání jsou většinou ekonomicky aktivní (samozřejmě máme i studující a dlouhodobé věrné chytré čtenáře, kteří jsou v zaslouženém důchodu). Většina našich čtenářů se snaží starat sama o sebe, nenatahují ruku k všeobjímajícímu státu, jsou sebevědomí. Mají hodně nápadů a dobrých plánů. Podle našich zjištění vás hodně zajímá politika a ekonomika, ale také kultura či historie. Čtete naše rozhovory a reportáže, ale rovněž zajímavé knihy, díváte se na filmy a seriály, chodíte na výstavy. Někdy máte jiné názory než ty, které se v Reflexu objevují, ale pořád je to většinou inteligentní výměna názorů, kterou se vzájemně „nachytřujeme“. Naštěstí nejsou všichni proti všem, i když to tak někdy vypadá.
Text vyšel také jako úvodník nového Reflexu, který si můžete koupit v našem Ikiosku >>>
