Petr Sokol: Vzniká nová světová mocenská mapa. Kdo zůstal s Ruskem, kdo naopak pevně drží se Západem
Po návštěvě čínského prezidenta v Moskvě se opět rojí teorie, jak může být Západ v náhledu na rusko-ukrajinskou válku izolován a jak celý „třetí“ svět vlastně straní Rusku.
Pohled na hlasování v OSN za dobu od vypuknutí ruské agrese vůči Ukrajině nabízí překvapivě jiný pohled. OSN samozřejmě není jediným lakmusovým papírkem postojů jednotlivých zemí, ale hlasování na půdě jejího Valného shromáždění dobře ilustruje rozložení sil na světové mocenské šachovnici.
Když se před měsícem v OSN hlasovalo o rezoluci, která měla připomenout rok od ruského útoku a znovu Kreml vyzvat, aby se stáhl z okupovaných ukrajinských území, prošel návrh Valným shromážděním docela hladce. Ze 193 členských států celosvětové organizace se jich celých 141 postavilo proti ruské okupaci.
Lukašenka, Kim, Asad…
Proti hlasovala jen šestice států, včetně samotného Ruska. Tomu se na svou stranu podařilo získat jen dalších pět nekompromisních přátel. Prvním bylo Bělorusko, které už více méně ztratilo zahraničněpolitickou samostatnost, protože se tamní diktátor Lukašenka při potlačování demokratické opozice pevně přimknul ke Kremlu, na němž je nyní úplně ekonomicky i politicky závislý. Bělorusko je ovšem jediným státem bývalého Sovětského svazu, který takto otevřeně stojí na straně Ruska.
V Asii má Rusko jen dva naprosto pevné spojence. Prvním je Sýrie, kde ruské stíhačky za občanské války silou u moci udržely režim Bašára Asada a ten teď logicky podporuje Rusko všude, kde může. Druhým je dnes asi nejtvrdší totalita světa – severokorejský komunistický stát KLDR, kterému vládne už třetí příslušník rudé dynastie Kimů – Kim Čong-un.
Dva nekompromisní zastánce má ruská agrese také v Africe. Na černém kontinentu s Ruskem od počátku invaze hlasuje jeden z nejchudších států světa – Eritrea. Režim, patřící mezi nejtvrdší diktátorské režimy v Africe, proslulý krutým mučením všech svých politických odpůrců, s Rusy dokonce jedná o jejich základně v přístavu Massawa u Rudého moře a hlavně v Moskvě vidí spojence ve svém ideologickém odporu k USA.
Až při letošním hlasování v OSN se k Rusům nově „dalo“ Mali. Subsaharský stát na západě Afriky se loni ještě zdržel, ale letos už patří do nejužšího ruského klubu. V Bamaku došlo totiž k vojenskému převratu a nástupu důstojníků, kteří po roztržce s Francií do země pozvali ruské polovládní žoldnéře – z Ukrajiny teď hodně známé wagnerovce, aby je drželi u moci proti islamistickým a dalším vzbouřencům.
Husákův kámoš
Pro někoho překvapivě bude znít jediný tvrdý spojenec Ruska na mezinárodní scéně z amerického kontinentu. Není jim totiž ani komunistická Kuba, ani krajně levicové režimy ve Venezuele či Bolívii, které se všechny zdržely. Kamarádem Moskvy číslo jedna je teď proto na americkém kontinentu Nikaragua. Tvrdou rukou teď totiž ve středoamerické zemi vládne muž, který už v 80. letech jezdil na návštěvy komunistického Československa a objímal se s Gustavem Husákem. Daniel Ortega se totiž po pádu svého levičáckého režimu po čase vrátil v demokratických volbách, ale rychle se vrátil k diktátorským metodám a moc už z rukou nepustil.
Nikdo další už s Rusy v OSN nehlasuje, i když by možná přibyly další dva hlasy, kdyby Afghánistán a Myanmar ve světové organizaci nezastupovali zástupci starých, dnes již sesazených vlád.
Třetí tábor
Pro Západ až trochu příliš idylické skóre ovšem trochu rozptyluje složení skupiny 32 států, které si při posledním hlasování o Ukrajině v OSN zdržely. Tomuto bloku vévodí komunistická Čína, která se stále navenek snaží hrát roli „neutrála“, ačkoli se stále více některými gesty přibližuje Moskvě.
Neutrální druhá liga
Peking ovšem v neutrální skupině doplňují i další státy skupiny BRISC, což je jakási grupa čekatelů na místo v první světové ekonomické a vlastně i politické lize. Hlasování se totiž zdržují také Indie a Jižní Afrika. Pro Západ je bolestivá zejména pozice Indie, která v Indopacifiku kooperuje s USA, Austrálií a Japonskem ve vytváření protiváhy vůči komunistické Číně a byla dosud počítána „na Západ“. Její tradiční vztahy s Moskvou a narůstající dovoz surovin z Ruska ji teď ale postavil po bok nenáviděného Pekingu i rivalského Pákistánu.
Podobně v Jihoafrické republice převládly staré vazby politiků vládnoucího Afrického národního kongresu a jihoafrické komunistické strany na Sovětský svaz, takže ze států BRICS se nezdržela jen Brazílie. Tamní nový, silně levicový prezident Lula sice teď navrhuje Ukrajincům, aby vyměnili Krym za mír, ale stejně jeho vláda hlasovala s téměř celou Latinskou Amerikou proti ruské okupaci.
Z významnějších zemí se zdržuje ještě například Irán, Vietnam nebo Alžír. Se Západem ale v ukrajinské otázce drží řada významných zemí z třetího světa. Pro zásadní rezoluce odsuzující Rusko hlasuje třeba Nigérie či Egypt. Jejich postoj rozbíjí teorie o tom, že ve třetím světě existuje jakési jednotné „hnutí nezúčastněných“. Podobně jasně protiruský postoj tradičních absolutních monarchií v Perském zálivu v čele se Saúdskou Arábií či Spojenými arabskými emiráty vyvrací tezi, že současný konflikt je soubojem mezi demokracií a autoritativními režimy.
Rusko je zkrátka na světovém poli relativně izolované, ačkoli k němu má smířlivější postoj velká skupina zemí, které jsou dnes mocnostmi typu Číny, Indie či Íránu.
