Adéla Knapová: Objektivita neexistuje aneb Co je to reportáž a kdo je reportér
Na mou reportáž o životě takzvaných hospodářských zvířat přišla opět mohutná a emotivní vlna čtenářských reakcí. Srovnatelná je snad jenom s dopisy, jež mne zaplavily po návratu z reportážní cesty po Ruskem napadené Ukrajině.
Kromě zděšeného údivu nad tím, jak to v našich velkochovech vypadá (naprostá většina čtenářů píše, že věřili, že tohle je dávná minulost) se mě ptáte, co můžete udělat, abyste se už na té hrůze nepodíleli.
Výrazně menší skupina reakcí je váhavých a většinou přichází od lidí, kteří se osobně s živočišnou výrobou setkávají. Ti píšou, že se sice takovéto věci dějí, ale je prý také hodně chovů špičkových až ukázkových, kde se zvířata mají dobře (a to je pravda, jen jich, obávám se a má osobní zkušenost to potvrzuje, je stále výrazná menšina). Prý si záměrně vybírám ty špatné.
Poslední skupinu reakcí pak tvoří vyloženě naštvaní lidé, kterým vadí, že (o tom) vůbec píšu. Hlavním argumentem, proč by mi to mělo být zakázáno, je, že podle nich zkrátka nejsem objektivní. Jak může někdo, kdo má rád zvířata, a navíc nejí maso, psát o živočišné výrobě? Ptají se naštvaně.
Ptají se doktora, co je léčí, jestli nemoc, jíž oni trpí, taky osobně prodělal? To je něco jiného, tam osobní zkušenost nevyžaduju (na svou otázku proč, jsem odpověď nedostala), odpověděl čtenář, který mi v e-mailu výjimečně vulgárně nenadával, a tudíž jsem mu na jeho výpady odpovídala. Jsem prostě přecitlivělá pražská intelektuálka a je dobře, že mě zemědělci nikam nechtějí pustit – tím čtenář ukončil naše dopisování (fakt: jsem z Moravy a prarodiče měli hospodářství s mnoha zvířaty).
Utopie
Zkrátka: už jen to, že chci psát o tom, odkud živočišné potraviny pocházejí, koho (a ne co) jíme, že mě vůbec něco takového zajímá, znamená, že nebudu objektivní.
A to je fakt. Přiznávám. Nikdy v životě jsem při psaní jednoho jediného reportážního textu nebyla objektivní. Tak moc bych chtěla, ale nevím, jak onoho ideálního stavu dosáhnout.
Protože objektivita je cosi jako utopie. Neexistuje. Můžeme se o ni snažit a většina z nás to dělá, hledáme informace ze všech stran, porovnáváme čísla, názory, zkušenosti… a hlavně: díváme se kolem sebe a vidíme, posloucháme a slyšíme.
Ale i novinář je ‘jen’ člověk. A už jen to, že některou událost považujeme za důležitější než jinou, a proto o ní píšeme/natáčíme, objektivitu popírá – samotným výběrem jasně dáváme najevo svůj názor.
U reportáží je pak otázka objektivity v podstatě nesmyslná. Reportáž je žánr, který sice zachycuje nějakou takzvaně objektivní událost či jev (válku, vraždu, demonstraci, živočišné chovy) ale očima reportéra. On je osobou, skrze niž ke čtenářům text přichází; jeho vědomí, jeho osobnost, jeho existence, jeho postoje. Reportáž je veskrze osobní text a většina reportérů má ‘svá’ témata, kterým se věnuje s větším osobním nasazením než jiným.
Snažíme se přistupovat k dané věci či situaci, jak nejvíc otevřeně umíme, ale naštěstí nejsme stroje a zatím ani AI. Reportáž není suché zpravodajství (a jak by vám řekli guruové mediálních studií, ani zpravodajství není objektivní, byť se tomu ideálu snaží přiblížit ze všech novinářských žánrů nejvíc).
Mýma očima
Takže ano, byť jsem v reportážích z ukrajinské války popsala – a považovala jsem to za svou automatickou povinnost, o níž jsem ani nepřemýšlela – i pochybení na ukrajinské straně, celkově bylo pravděpodobně ze všech mých textů čtenářům zřejmé, že s agresí Ruska nesouhlasím a že jsem dokonce proti všem válkám (tady má neobjektivita nikomu nevadila, protože souzněla s většinovým, ‘správným' narativem).
Stejné to je u ostatních mých reportáží, jejichž základem jsou vždy fakta dodaná nezávislými zdroji (oficiální čísla, srovnání, statistiky…). Ty stojí v pozadí každé reportáže, byť může být sebeosobnější. A právě taková reportáž musí být. Reportér vás bere s sebou, máte vidět, slyšet, cítit, co on/já, jeho/mýma očima. A moje oči nejsou vaše…
Nejinak tomu bylo i v reportáži o kvalitě života hospodářských zvířat. Což je samo o sobě nehezké, traumatizující až odporné téma plné bolesti, krve, týrání, zápachu a smrti, jež může sahat mnohým z nás do svědomí. I proto zůstává jedním z posledních tabu naší společnosti.
A o to víc je třeba o něm psát. Aspoň já to tak cítím (a vaše silná reakce ukázala, že jsem to cítila správně, že jde o velmi relevantní téma, slepé a bolestivé místo naší společnosti). To já jako reportérka jsem popsala, co jsem viděla a zažila. Chovy, v nichž jsme nakonec byli, až na jednu výjimku (kde jsme naopak čekali ukázkový chov a něco pozitivního, což se ale ukázalo jako liché očekávání, viz reportáž) nebyly předem vybrané. Zkrátka jsme s fotografem sedli do auta a vyjeli do různých krajů naší vlasti a brali to jeden velkochov po druhém, jak nám je náhoda posílala do cesty. Nikdy jsme předem nevěděli, na co kde narazíme. Stěží si umím představit víc ‘objektivní’ způsob.
