Guvernér Národní banky Michl vyzval veřejnost, aby neutrácela. Potřebujeme lidi motivovat ke spoření, řekl. Jen tak se podle něj dá porazit inflace. Když lidi nebudou nakupovat, ceny začnou klesat. Je-li tomu tak, bylo by nejrozumnější zarazit lidem výběry z úspor. Použilo se to hned po válce, říkali tomu „vázané vklady“ a šlo o dočasné zastavení výplat z vkladu občanů. Když ten čas proběhl, nastala už komunistická ekonomika a vláda ty vklady zabavila. Tak spořte, třeba se zas někdo najde a úspory vám zabaví.
Michlova rada zneklidnila vládní ekonomy. Když se málo nakupuje, málo se vyrábí. Stoupá nezaměstnanost. Když se nakupuje hodně, stoupá inflace. Míra úspor občanů má přiměřeně odpovídat ekonomickému růstu, tak zní rada předních ekonomů. Michl radí šetřit na zlé časy, jenže to škrtí poptávku a prodlužuje krizi. Jiní radí utrácet, aby ekonomika stoupala a popoháněla nás z krize ven. A zas stoupá inflace.
Třetí radu nikdo nezná. Přitom existuje. Vede tou pověstnou úžinou osudu, kterou střeží dvě zrůdy: uškrcená poptávka i roztočená inflace. Obě zrůdy škodí, ale také je potřebujeme. Kudy plout? Snad je dobrá rada vládních ekonomů: spořte podle růstu ekonomiky. Kouzlo vězí ve slovíčku přiměřeně. Něco úspor do banky, brzdíte inflaci, něco utratíte na trhu a podpoříte růst hospodářství. Kolik a kam dáte, na to vlády mají vliv malý podle toho, co zdaní méně, co více... Že by zas vládl osud, to největší antické téma? Nebo se to všechno jen tak řítí a čeká se, kam asi?
