Státu chybí velká spousta peněz. Není na čase místo paběrkování vrátit zpět do hry superhrubou mzdu?
Tuzemským veřejným prostorem v posledních dnech cloumají diskuse a vášně, které rozpoutal do médií „uniklý“ návrh na daňové změny z dílny ministra financí Zbyňka Stanjury. Pokud by vešel v platnost, mohlo by mimo jiné dojít k zavedení tří sazeb DPH, zdražení vody, knih, ubytovacích služeb, lístků na kulturu, léků, ale třeba i točeného piva. Návrh naopak počítal se snížením loterijní daně. Přestože vzápětí premiér Petr Fiala vydal prohlášení, že šlo jen o pracovní návrh a jeho finální podoba bude vypadat jinak, nic to nemění na skutečnosti, že státu chybí obrovské množství peněz. A co hůř, spása by nepřišla ani v případě, kdyby Stanjurův materiál vstoupil platnost v takové podobě, v jaké byl navržen.
Řeč čísel je prostá. Ekonomové spočítali, že Stanjurův „pracovní“ balíček by do rozpočtu přinesl 24 miliard korun ročně. To je ale v situaci, kdy stát každý rok seká stamiliardové schodky, velice málo. Navíc politická cena za těchto pár miliard by byla velmi vysoká. Zdražení knih nebo dovolené by lidé s brbláním akceptovali, ale zdražení léků nebo vody, to už by byla jiná třaskavina.
Všichni samozřejmě vidí, že vláda se nachází ve velice svízelné situaci. Na jednu stranu jí v rozpočtu chybí desítky miliard korun, na straně druhé čelí vysoké inflaci a protestům proti osekání valorizace důchodů. Navíc vnitřní disciplína kabinetu není nijak valná, protože do médií pravidelně unikají citlivé informace ze zákulisních jednání. Jednotlivé koaliční strany pak také hrají svoje vlastní hry a metají různé návrhy na krocení schodku či zisku dalších peněz. Ty jsou však mnohdy adresovány očím jejich voličů než koaličním partnerům.
Veřejným prostorem zaznívají sílící hlasy, že pokud má dojít k opravdové reformě, musí opatření zvyšující daně působit protiinflačně. Ale to je při přesunech jednotlivých položek v rámci daňových sazeb DPH představitelné jen těžko. Protože pokud dojde k posunu dotyčné položky do vyšší sazby, dojde k jejímu automatickému zdražení. V tom lepším případě jen o procentuální výši navýšené sazby daně. Ale známe české obchodníky a firmy…
Řešením je proto takový růst daní, který utlumí spotřebu lidí. A zde se nabízí pouze daň z příjmů fyzických osob a možná i daň z firem. U živnostníků by pak bylo ve hře zvýšení jejich odvodů na důchodové pojištění, čímž by se alespoň částečně zasypávala propast na důchodovém účtu. Pouze toto řešení, které se nedotkne cen potravin a zboží, má tendenci přinést do rozpočtu více peněz a skrze krocení spotřeby domácností částečně bránit růstu inflace.
Strany vládní koalice před volbami o růstu daní nechtěly ani slyšet. Nicméně pokud se má stát vyškrábat ze svých problémů, je jejich zvyšování nezbytné. Otázkou je jen, o kolik a zda to má být trvalé či na přechodnou dobu. Ale i zde hrozí veliké licitování nebo vášnivé debaty, zda nemá být zavedeno progresivní zdanění i co procentuální výše sazeb. Překvapivě ani zatím moc hlasů nezaznívá k možnému řešení, kterým by byl návrat ke konceptu superhrubé mzdy. U ní je jasné, jak funguje, a lze poměrně rychle spočítat, kolik peněz navíc by do rozpočtu přinesla. Ve srovnání se Stanjurovým balíčkem by to bylo násobě více peněz a rozpočtu by to citelně ulevilo a vytrhlo by nám to trn z paty. Najde se někdo odvážný, kdo tuto kartu vytáhne a zcela vážně ji položí na jednací stůl?
