Petr Havlík: Evropa 2023 jako pyšná dotační „velmoc“. Ale co bude dál?
Evropská civilizace se hrdě odvolává na svoje judaisticko-křesťanské tradice. Sluší se tedy připomenout, že křesťanství jmenuje mezi sedmi největšími hříchy jako první pýchu (dále lakomství, závist, hněv, nestřídmost a lenost). Pýcha značí povýšenost, namyšlenost a zpupnost. Opakem pýchy je pokora. Soustátí Evropské unie trpí v posledních letech symptomem moderní společnosti, která pohlcuje sebe samotnou. V praxi se naplňují Parkinsonovy zákony, které autor Cyril Northcote Parkinson (1909–1993) popsal s nadhledem ve své knize Zákony profesora Parkinsona z roku 1958. Jeden z jeho základních zákonů je ten, že počet úředníků roste nezávisle na objemu jejich úkolů.
Duch díla pana profesora Parkinsona ovládl nejen instituce EU, ale i administrativy jednotlivých členských zemí, ČR nevyjímaje. V padesátých letech minulého století ještě netušil autor výše uvedeného bestselleru, že ve třetí dekádě nového milénia dosáhnou jeho prognostické úvahy nových rozměrů. Společné konkrétní vize nahrazují abstraktní proklamace. Bohulibé úmysly byly reálnou produkcí posunuty k různě skrytým formám účelovosti. Vize by měla být společným cílem, ke kterému bychom chtěli směřovat, měla by být srozumitelná a i dlouhodobě obhajitelná. Často tomu tak není.
Veřejný prostor zaplňují dotace, které určují ráz doby a nezřídka deformují podnikatelské prostředí s principy otevřené a férové soutěže. Mocní se v tomto podivném systému stávají ještě mocnějšími. Rozdíly ve kvalitě života se stírají v různých částech Evropy jen opticky. Pyšná Evropa stvořila nový symbol sebe samotné – dotace. Máme asi již více „specialistů“ na dotace než reálných správců každodenní úřední agendy. Vedle expertů na sepsání a čerpání dotací se zrodila i nová početná sorta kontrolorů (a jejich kontrolorů). Dotační spirály si žijí svým vlastním životem. Pojmem dotace se v ekonomii rozumí dar nebo daru podobná peněžitá úhrada ze strany státu (nebo územněsprávního celku) nějakému subjektu v zájmu snížení ceny určitého statku, jehož poskytování je ve „veřejném zájmu“.
Veřejný zájem (angl. public interest) by měl být celospolečenským zájmem, tedy takovým, který přesahuje zájmy jednotlivce či pouhých skupin. Veřejný zájem nás v etické rovině odkazuje k všeobecnému dobru (zejména v sociální oblasti) a rozvoji společnosti. Veřejný zájem se však stal politickým zaklínadlem. Jsme svědky soubojů o interpretaci pojmu veřejného zájmu (je nástrojem v boji o politickou moc). A jako téměř vždy platí, že vyšší karta bere a posouvá vyvolené hráče blíže žlabu. Vyšší principy mravní zůstávají spíše na vedlejší koleji, ale někdy jsou rafinovaně zneužity jako zdůvodnění nějakého „politického rozhodnutí“.
Svět se mění doslova před očima, ale Evropa, respektive EU a její členské země, se drží svých her nezralých s tím, že nejvíce energie stojí porcování kořisti ze společných zdrojů, které však nebudou bezedné, a krom toho se rozevírají nůžky disproporcí mezi jednotlivými zeměmi společného uskupení i uvnitř zemí samotných. První tvrdou lekcí byl covid a bez dlouhé pauzy přišla druhá lekce v podobě napadené Ukrajiny. I v těchto lekcích se někteří dobře zorientovali, zejména v oblastech vakcín a zdravotních pomůcek a později energetiky a zbrojařské výroby. Rozpočty mnoha zemí se však staly ještě více deficitními, a ne všechny odhady dalšího vývoje jsou optimistické. Vládnutí v modelu pokus–omyl nemůže být dlouhodobě udržitelné.
Svět není jen Evropa. Na světě je nyní více než 8 miliard lidí. V EU žije 447 mil. obyvatel, což je 6 % světové populace. Jen pro srovnání: v Indii i v Číně dnes žije cca 1 miliarda a 426 mil. lidí, což jsou dohromady bezmála 3 miliardy, tedy 36 % ze světové populace. Počet obyvatel není jediným hodnoticím kritériem, ale je určitě důležitým vstupem do diskuse o proporcích a perspektivách v celosvětovém kontextu. Evropa ztrácí svůj vliv nejen v lidnaté Asii, ale třeba i v oblasti Blízkého východu. Evropě jistě neprospívají výroky o tom, že nejsme vazalem USA, což nedávno pronesl francouzský prezident v Číně. Evropská unie by měla pochopit, že již dávno není pupkem světa a netočí kolem dějin. Chtělo by to méně pýchy a o to více pokory, méně dotačního kejklování a o to více střídmé a realistické správy věcí veřejných (veřejného zájmu), na nichž je třeba se shodnout. To by měl být společný krok číslo jedna a nejlépe hned.
