Ctirad Václav Pospíšil: Důležité výročí národní a církevní a jedny osmdesátiny
Není sporu, že Katedrála na Pražském hradě patří nejenom katolíkům, křesťanům, ale také celému českému národu. Dnes, v sobotu 22. dubna se zde od deseti hodin odehrávaly velmi slavnostní bohoslužby. V první řadě se slaví svátek prvního Čecha, který se ve své době stal osobností bezesporu evropského formátu, totiž svatého Vojtěcha. Určitě není nutné obšírněji připomínat, jak jsou takové postavy důležité pro celý náš národ. Upřímně řečeno bez Jana Husa, Jana Amose Komenského, Josefa Dobrovského, Bedřich Smetany, Antonína Dvořáka a řady dalších by o nás v zahraničí nikdo moc nevěděl, a proto naše snahy o státní samostatnost, dovršené na konci roku 1918, by probíhaly výrazně obtížněji.
V Katedrále se také otevírají oslavy tisícího padesátého výročí od založení Pražského biskupství, které se za Karla IV. stalo arcibiskupstvím. To, že Češi měli vlastního biskupa, bylo důležité nejen z duchovního, ale rovněž z politického hlediska. Znamenalo to totiž nejen církevní svébytnost, ale také uznání českého knížectví jako rovnoprávné jednotky s ostatními tehdejšími křesťanskými státními útvary. Tento důležitý krok byl určitým dovršením christianizace, takže už nikdo nemohl proti nám podniknout válečné tažení pod záminkou pokřesťanšťovat nás.
Mělo to ve své době obdobný význam jako vstup České republiky do Nato a evropských struktur. Pochopitelně se tím také Čechům otevíral širší přístup ke kulturnímu pokroku přicházejícímu tehdy k nám prostřednictvím duchovenstva. Z uvedeného důvodu by si toto významné výročí měli s úctou připomínat nejen křesťané, ale všichni, jimž je tento národ drahý. Pamatuji se, že dokonce i v době tuhé komunistické normalizace bylo v roce 1973 povoleno připomínat a slavit tisícileté výročí této opravdu přelomové události přinejmenším v katolických chrámech.
Zmíněné slavení je také příležitostí popřát vše nejlepší otci kardinálovi Dominiku Dukovi k jeho kvapně se blížícím osmdesátinám a poděkovat mu za vše dobré, co vykonal. Osvědčil v těžkých dobách komunistické perzekuce. Jako státem netolerovaný řeholník – dominikán, posléze provinciální představený české dominikánské provincie musel projít mnoha výslechy, domovními prohlídkami, ba dokonce zakusil věznění. V temnici se také blíže seznámil s Václavem Havlem. Tyto společné prožitky oba muže pak až do smrti spojovaly poutem vzájemné důvěry a přátelství. V desetiletích po listopadu 1989 se oslavenec stal nejprve královéhradeckým biskupem a následně nahradil na stolci svatého Vojtěcha arcibiskupa a kardinála Vlka. Relativně nedávno z něho bylo sňato břemeno arcibiskupského úřadu kvůli pokročilému věku.
Církev je v první řadě tajemné pouto v srdci věřících. Chrámy, bohoslužby a do jisté míry také duchovenstvo jsou pokusem toto pouto zviditelňovat a zpřítomňovat, což se vždy nemusí dařit ke všeobecné spokojenosti. Pokud někomu lezeme na nervy, nechť zví, že prorok, který nikoho neirituje, není žádný prorok. Ježíš byl král proroků, z čehož vyplývá, že bude svými nároky asi rozrušovat každého. Když chceme kráčet ve stopách svého Mistra, nemůžeme se prostě líbit každému a vše měřit pouze vlastní popularitou. Takže čtenář, jenž není naším příznivcem, nechť si uvědomí, že poněkud ho rozčilovat máme tak trochu v popisu práce. Nechť také zví, že mi věřící a duchovní si mezi sebou navzájem také velmi často pijeme krev.
Jsme jakž takž zajedno v záležitostech víry. Pokud jde o politické názory, hodnocení historických událostí a osobností, o kulturu a třeba i humor, jsme svobodní lidé a každý je originál. Takový je nesporně také Dominik Duka. Ne s každým jeho názorem, výrokem a krokem se ztotožňuji. Ano, mohu se s ním přít, mohu s ním v ostřejším dialogu dokonce pomyslně zkřížit meč. A je to dobře, protože církev není totalita. Dominik také nikoho za takové věci nepostihuje, protože ctí svobodu. Tříbení názorů k chlapskému společenství prostě patří.
Tyto diskuse a různé názory nejsou však rozhodně na překážku tomu, abych si otce Dominika hluboce vážil a měl ho rád. Cením si mimo jiné také jeho vzdělanosti, kterou neustále rozmnožuje studiem. Považuji ho za úctyhodnou postavu našich novodobých národních dějin. Zároveň mohu osobně dosvědčit velkou Dominikovu lidskost, což spolu se mnou zakusili mnozí, jimž v nesnadných životních a zdravotních situacích opravdu pomáhal a dál pomáhá. Tak tedy vše nejlepší a tisíceré díky.
