Eutanazie dětí: Zrůdnost? Porušení etiky či společenské smlouvy? Nebo pomoc nevyléčitelně nemocným?
Jednou z nejcitlivějších a nejintimnějších situací, kterou ve výjimečných případech mohou rodiče v životě řešit, je rozhodnutí, zda souhlasit s eutanazii (asistovaným umíráním) u svých nevyléčitelně nemocných dětí. Je to nesmírně komplikovaná etická otázka, zda má společnost o něčem takovém vůbec uvažovat a zda je možné na to přistoupit. Navíc to bývá zejména pro rodiny srdcervoucí věc. Další průlom v této problematice proto představuje dubnové rozhodnutí nizozemské vlády, která rozšířila zákon o eutanazii i na děti ve věku od jednoho roku do 12 let. Nová pravidla se vztahují na děti, které kvůli nemoci nesnesitelně trpí a nemají naději na zlepšení zdravotního stavu. Tento postup má své zastánce, ale i vášnivé odpůrce. Zákony týkající se dětí na to existují kromě v Nizozemsku i v Belgii.
Nizozemský ministr zdravotnictvím Ernst Kuipers v polovině dubna oznámil, že dochází k úpravě předpisů, které umožní lékařům aktivně ukončit život nevyléčitelně nemocných a nesnesitelně trpících dětí ve věku od jednoho do 12 let. Nizozemsko se přitom stalo první zemí na světě, která už v roce 2002 legalizovala za přísných podmínek eutanazii. Zákon již dříve stanovil možnosti eutanazie týkající se nevyléčitelně nemocných dětí do jejich prvních narozenin a dětí starších 12 let. Podle Kuiperse přitom byly od roku 2007 zaznamenány pouze dva podobné případy u dětí mladších jednoho roku. A podle údajů nizozemských regionálních revizních komisí byl v roce 2022 nahlášen jen jeden případ eutanazie nezletilého ve věku 12 až 16 let. Přesto postup nizozemské vlády vyvolává velkou diskusi.
Nizozemsko ale nebude první zemí, která umožní lékařům asistovat při smrti dětí všech věkových kategorií. Belgie ji povoluje už od roku 2014.
Složitá etická otázka
„Mají se lékaři pokusit dítě silně uspat, dokud neupadne do bezvědomí, a čekat na nevyhnutelný konec? Měli by lékaři udělat to nejlepší, co mohou, ale smířit se s tím, že utrpení se nedá vždy vyhnout? Nebo by měli podniknout kroky k urychlení smrti dítěte?“ ptá se ale například Dominik Wilkinson, profesor etiky na Oxfordské univerzitě. Kritici eutanázie u dětí totiž oponují tím, že asistované umírání rozšíření na malé děti povede k další postupné liberalizaci a bude dál rozšířeno na daleko diskutabilnější případy, u kterých nemusí být zcela jasné, zda už život ukončit. K tomu dodejme, že to je věčné dilema a je jedno, zda se to týká dětí či dospělých. Reálná čísla ovšem hovoří jinak. Ve studii zadané nizozemským ministerstvem zdravotnictví a zveřejněné v roce 2019 vědci zkoumali úmrtí velkého počtu dětí, které zemřely před dovršením věku čtyř lety. Nezjistili u toho žádný případ, kdy by lékaři úmyslně urychlili smrt dítěte. V těchto případech proto podle všeho nedochází k zneužívání. Ale i to někteří odpůrci zpochybňují.
V Nizozemsku bylo teď navrženo, že v zemi by mohlo mít na možnost asistovaného úmrtí nárok maximálně pět až deset dětí ročně. Celý postup vychází z takzvaného „groningenského protokolu“. V něm v roce 2005 zveřejnili nizozemští lékaři a právníci pokyny, v nichž je velmi podrobně uvedeno, kdy se tyto výjimečné okolnosti uplatní u dětí mladších jednoho roku. Ty zahrnovaly jistotu diagnózy a prognózy, „beznadějné a nesnesitelné utrpení“, podporu obou rodičů a samozřejmě vhodnost potvrzenou nezávislým lékařem. Vše ještě posuzují revizní komise.
Koho se přitom tyto citlivé případy mohou týkat? V Nizozemsku či Belgii například dětí s neléčitelnými nádory mozku, u kterých se v poslední fázi umírání objevilo neustálé zvracení či záchvaty. Nebo děti s epilepsií rezistentní na veškerou léčbu s desítkami až stovkami záchvatů denně. „Ukončení života je pro tuto skupinu jedinou rozumnou alternativou nesnesitelného a beznadějného utrpení dítěte,“ uvedla v dubnu k tomu ve svém prohlášení nizozemská vláda.
Nový nizozemský návrh o eutanázii dětí se přitom liší od belgického zákona. Belgie v roce 2014 zrušila spodní věkovou hranici pro přístup k dobrovolnému ukončení života. Belgické děti mladší 12 let mohou teoreticky požádat o asistovanou smrt za přísně omezených okolností, včetně toho, že trpí nevyléčitelnou nemocí, mají těžké utrpení, které nelze zmírnit, dokáží pochopit svou situaci a jejich rodiče s tím souhlasí. Nizozemské nařízení by se ale netýkalo dětí, které jsou příliš malé nebo se necítí dobře na to, aby se mohly samy rozhodovat. K tomu je pak nutné připomenout fakt, jak zákon reálně funguje v Belgii – od jeho přijetí zde byly zaznamenány pouze čtyři případy asistované smrti u nezletilých (mladších 18 let). Takže je to věc naprosto výjimečná a také není zneužívána.
Strašně těžké rozhodnutí
Asistované ukončení života dítěte je pro rodiče vždy nesmírně bolestivé a traumatizující. Stavět se proto jednoznačně na stranu příznivců či kritiků postupu může být nemístné. Musí to být vždy jenom výsostné rozhodnutí rodičů, lékařů a dalších odborníků. Pokud tedy mají k takovému rozhodnutí vůbec zákonné možnosti. V naprosté většině zemí světa není taková možnost zákonem povolena, i když si rodiče i lékaři myslí, že by to bylo pro dítě nejšetrnější řešení. V Nizozemsku a Belgii tuto možnost mají, proto má smysl alespoň zkoumat jejich zkušenosti.
