Viliam Buchert: Rozum se vzpírá, ale přesto musíme snést i ty sebepitomější názory či nekonečný aktivismus
Tu otázku si klade mnoho lidí každý den: Jak se vyrovnat se záplavou názorů, které odmítám, které mi osobně nevyhovují a které považuji někdy i za zcestné? Jde to těžko, ale jednou z důležitých otázek současnosti je, jak hájit i práva a možnosti těch, s nimiž vehementně nesouhlasíme. Normálně by k tomu měla stačit trocha tolerance a nadhledu. Abych já mohl lépe vnímat odlišné názory, potřeboval ale slyšet propracovanější zdůvodnění rozdílnosti, ne jednotlivosti a výkřiky, které jsou vydávány za svatou pravdu. Dám několik příkladů.
Nechápu například argumenty aktivistů, kteří pochodují pražskými ulicemi a blokují dopravu, nebo propichují v Brně gumy na autech. Prý to pomůže životnímu prostředí. Proboha, jak? Argument, že když se ve městech bude jezdit rychlostí 30 kilometrů, tak to pomůže ekologii, považuji za hloupost. Auto je především dopravní prostředek, ne zdržovadlo. Bez aut se moderní společnost zatím neobejde, zkolabovala by. Autem vozíme děti do školy, na kroužky, na trénink a babičky do nemocnice. Jistěže to přináší i některé negativní efekty, ale pozitivních je daleko více. V důsledku pomalejší jízdy, jak chtějí aktivisté, by vznikaly ve městech větší kolony (nemáme jich už dost?) a tím se dostane do ovzduší více škodlivých látek. To aktivisté skutečně chtějí? Chápal bych, kdyby někdo někdy zablokoval silnici a tím nutil politiky, ať po desetiletích nepochopitelného lavírování a odkladů konečně pohnou s dostavbou silničního okruh v Praze. Ano, to by pomohlo dopravě v metropoli i ve středních Čechách. Ne pochodování za třicítku.
Někteří klimatičtí aktivisté pak útočí na vzácná umělecká díla v muzeích a galeriích. Správně kalkulují s tím, že jejich názory budou sdílenější, pokud by například nazí zastínili Monu Lisu v pařížském Louvru. Podobné provokace v muzeu či galerii ale svědčí o intelektuální nedostatečnosti, protože při řešení závažných otázek je potřeba vidět i za roh. Muzea a galerie totiž neslouží veřejnosti jen tím, že vystavují pro někoho vybraného, ale především tím, že pečují o umění jménem nejširší komunity a že uchovávají umění pro budoucí generace, aby je ty mohly studovat, užívat si je či emocionálně u něho pookřát. Co se ale stane, když budou útoky na umění pokračovat? Mohlo by to vést k dalšímu posílení bezpečnostních opatření a tím omezení přístupu lidí, čímž by se galerie spíše staly šatlavou pro umění než normálním místem setkávání lidi. Přemýšlel takto nějaký aktivista? Pochybuji.
Za další aktivistický nesmysl považuji upravování a cenzurování knih, ke kterému se zhusta a dál a dál uchylují v různých zemích. Třeba kvůli rasismu. Normální člověk odmítá rasismus a různé formy diskriminace, ale pokud někdo někdy napsal něco, co se nám nelíbí, co může být i zlé až odporné, přece to nemáme dnes přepisovat a pak zdeformované dílo předkládat našim dětem a vnoučatům. Tím se literatura nerozvíjí, ale vraždí. Svět přece není plný ušlechtilých lidí a dobrých myšlenek. Nepřebarvujme ho, tím ho deformujeme. Společnost bez protichůdných názorů, společnost jen s pečlivě vybranými a obecně přijatelnými názory, chtějí diktátoři, ne demokraté.
Aktivismus a lobování za něco, co si právě někdo usmyslel, se dají provozovat kolem úplně čehokoli, nahrává tomu situace, kdy jsme uondáni neustávající sérií politických, ekonomických a společenských otřesů. Proto lze aktivismus nejenom využívat, což se zhusta děje, ale i zneužívat. V posledních dnech dejme tomu tvrzením, že „ukrajinské obilí nechceme, protože je otrávené“. Že na to u nás neexistují důkazy, některým lidem nevadí. Do jejich postoje se promítá ideologická zaslepenost a neschopnost dát si věci do kontextu. Hlasitě protestují i naši zemědělci, protože se jedná o levnější zboží. Je sice draho, ale to levnější nechceme. Tak se nasadí cla, regulace a zákazy? Co jen mi to připomíná? Pamatujete na zlostné reakce, které se před lety podařilo lobbistům vyvolat u české veřejnosti v případě polských potravin? Hovořilo se o jejich hrozné nekvalitě a různých podvodech. Polské potraviny jsou sice dnes téměř stejné jako tehdy, ale teď je ve velkém dovážíme a masově kupujeme. Byl to kdysi u polských potravin spíše klam, který zařídily aktivistické skupiny? Myslím si, že na tom něco bude. Podobné je to u ukrajinského obílí.
Právem každého je protestovat, odporovat, trvat si na svém, bouřit se. Od toho máme svobodnou společnost. Třeba tím někdo u někoho probudí jakousi inspiraci. Ale přehnaný aktivismus může být naopak iritující, vyvolává opačné efekty, než bylo zamýšleno. A mezi inspirací a iritací se budeme pohybovat dál. Jak si s tím, kdo poradí, je každého věc. Přesto by mělo být výsadou naší demokracie hájení práva všech vyslovit jakékoli názory. I ty sebepitomější.
Text vyšel jako ůvodník nového Reflexu, který si můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
