Petr Havlík: Česká národní povaha je ohnuta normalizačním virem účelovosti
V roce 1968 natočil Hynek Bočan neprávem polozapomenutý film „Čest a sláva“. Autorem předlohy byl Karel Michal. Nejde jen o historickou fresku z období konce třicetileté války. Příběh nám nabízí i dějinné paralely o zlomových okamžicích našich dějin a jejich důsledcích. Film měl premiéru v lednu 1969, tedy v době, kdy už u nás bylo na „dočasné bratrské návštěvě“ několik set tisíc sovětských vojáků. Film Hynka Bočana pak skončil mezi těmi trezorovými. V hlavní roli rytíře Ryndy předvedl svoje mistrovství Rudolf Hrušínský. Nabízí nám syrový obraz malého člověka uprostřed velkých dějin. „Mám být zadobře se všemi, nebo mám lpět na zásadách?“ „Jste ovce a svět patří řezníkům.“ „Kdo neumí lhát, ten neumí vládnout.“
Český příběh je také příběhem s výraznými stopami cynismu, nihilismu a pragmatismu bez zábran. Člověk si uvědomí, že pobělohorská emigrace a rezignace nebyly nepodobné odchodu prvorepublikových elit po únoru 1948 a další vlně devastace národa ve dvaceti normalizačních letech po srpnu 1968.
Kritériem společenského statutu je velmi často jen úspěch a majetek. „Továrny na úspěch“ jsou bohužel zploštělým smyslem existence, a to rychle, cvak, klip a nejlépe hned. Levně získat a pak draze prodat apod. Na prostředky se nezřídka nehledí, neboť „účel světí prostředky“. Autorství tohoto bezohledného postupu bývá připisováno Niccolovi Machiavellimu (1469–1527). Pro dosažení svého cíle je dotyčný budovatel moci (bohatství a pozice) ochoten se dopouštět i morálně pochybných jednání.
Každá společnost je mnohavrstevným souborem jedinců a skupin. Patří mezi ně i ti nemohoucí a potřební, ti schopní, ale bohužel i ti všehoschopní. Blahobytnou, spokojenou, solidární a pozitivní je ta pospolitost, v níž ti úspěšní jsou zároveň prospěšní. Pocity štěstí se násobí, když je máme s kým sdílet, když se o ně můžeme podělit, když naše bytí není jen jednorozměrné a účelové, když má přesah. Znamená to vystoupit z posttotalitních normalizačních schémat.
I v trudném období života můžeme vždy uspět, když tomu budeme věřit, a lze to bez faulů a podrazů. Touha po úspěchu (po změně) musí být větší než strach z neúspěchu (z obavy ze změny). Nepřejme si, aby to bylo lehčí, přejme si, aby to bylo lepší. Český příběh nebyl snadný a už vůbec ne podle bájných představ, bylo v něm i mnoho osobních selhání, zrady a licoměrnosti, ale také výjimečné projevy osobní statečnosti a nezdolnosti. Je jen na nás samotných, jakou cestu a jaký vzor si pro svůj život vybereme…
Albert Einstein (1879–1955): „Nepokoušejte se stát úspěšnou osobou, ale raději se pokuste stát hodnotnou osobou“.
