Viliam Buchert: Zápasy s Rusáky na hokejovém šampionátu chybí, i když je absence ruské říše zla správná
Rusko nestartuje kvůli válce na Ukrajině ani na letošním mistrovství světa v hokeji. Je to správný trest, protože putinovskou vládu i ruskou veřejnost to bolí. Hokej je totiž s fotbalem nejpopulárnějším sportem v zemi, ruští hokejisté patří k nejlepším na světě (letos jich hrálo 57 v prestižní NHL) a mistrovství se navíc původně letos mělo konat v Petrohradu. Jako jeden z důvodů pokračující ruské absence je i tvrzení, že by účast na právě probíhajícím šampionátu v lotyšské Rize a finském Tampere využila pro své cíle propaganda této říši zla. I to je pravda, ale propaganda by mohla za účasti Rusů výrazně fungovat i proti nim. Navíc, to si nemusíme nic namlouvat, vždy hojně sledované zápasy s Rusáky na šampionátu prostě chybí.
Zákaz startu ruského národního týmu (a také Běloruska) na hokejovém mistrovství světa patří k řadě sankčních opatření, které byly na ruského agresora uvaleny. Je to jedna z možností, jak ukázat strategickému nepříteli, že jeho napadení Ukrajiny nezůstane bez odezvy. Po stránce politické a diplomatické je to naprosto v pořádku a dokud ruská vojska a jejich místní přisluhovači nepřestanou na Ukrajině vraždit, mělo by to tak i zůstat. Po stránce sportovní je to ale bezesporu ochuzení.
Pokud Rusové chybí na šampionátu ve fotbale, tak je to všem jedno, protože o nic podstatného nikdo nepřijde a výborných fotbalových reprezentací jsou desítky. Hokej je ale jiná záležitost – zemí, které ho hrají na skutečně špičkové úrovni je pouze několik. Česko, Kanada, USA, Švédsko, Finsko, Švýcarsko, někdy Slovensko a právě Rusko. Když vypadne jeden z nejsilnějších protagonistů turnaje, poznat to je. Navíc na které zápasy se čeští fanoušci vždy nejvíce těšili a které u nich vyvolávali největší napětí? Souboje s Ruskem a Kanadou. V případě Kanaďanů to plyne z jejich ohromné kvality, v případě Rusáku (jak jim pejorativně u toho říkáme) i z důvodů historických a politických.
Každý hokejový zápas od okupace vojsky Varšavské smlouvy ze srpna 1968 byl až do revoluce v listopadu 1989 brán jako určitý pokus nandat to okupantům naší země. Nebyla to jenom obyčejná touha po sportovním úspěchu. Bylo v tom něco víc. Vítězství byla proto slavena s nefalšovaným nadšením a porážka byla vnímána daleko hůře než třeba s Kanadou. Do hokejových zápasů s Ruskem (předtím Sovětským svazem) si český národ promítal své frustrace i snahy o satisfakci za odpornou okupaci a ponížení. Je zvláštní, že se to dokonce přeneslo i do dob po revoluci. Rus je v hokeji jednoznačně něco jiného než kdokoli jiný. Třeba Němce vůbec neřešíme, i když u nás napáchali za druhé světové války hrozné věci.
Je jasné, že kdyby ruská sborná startovala na letošním šampionátu v Lotyšsku a ve Finsku, a nedej bože by ho vyhrála, byl by to pro masového vraha Putina vynikající dárek. Ruská propaganda by toho využila i zneužila. Na druhou stranu by ale celý svět také mohl vidět, jakého by se dostalo ruské reprezentaci přivítání. Třeba v Lotyšsku by se ocitla doslova na nepřátelském území. Rusové i všichni ostatní (prostřednictví médií i státy, kterým je hokej naprosto ukradený, což je vlastně většina zeměkoule) by to viděli a slyšeli. Ucítili by to na vlastní kůži. I to je přece propaganda, jen protiruská.
Kdybychom navíc viděli i vítězství jiných týmů nad ruskou reprezentací (je ale vždy těžké je porazit), byl by to direkt Putinovi i vzkaz do Moskvy. Podívejte – mají hlavy svěšené a jsou smutní. Prohráli. Nejsou nejsilnější na světě, na to si jen hrají. A možná tak dopadnou i na Ukrajině.
Jenže sport je nevyzpytatelný, mezi fantastickým úspěchem a velkým zklamáním bývá někdy tenoučká čára. Komu by tedy vlastně zápasy s Rusáky na letošním hokejovém šampionátu pomohli, to nevíme. Pouze víme, že by to bylo daleko větší vzrůšo. Protože kromě sportovních masochistů se přece nikdo nebude dívat na zápasy Maďarsko-Dánsko či Norsko-Kazachstán.
