Viliam Buchert: Koupíte vajíčko za 7, prodáte za 3 a vyděláte 6? Aneb vládní balíček jako Hlava XXII
Americký spisovatel Joseph Heller ve svém slavném románu Hlava XXII účtuje pomocí absurdních situací s nesmyslností války. Například Milo Minderbinder, jedna z hlavních postav díla, je skvělý obchodník (z jiného pohledu skvělý podvodník), který dokáže vydělat i na tom, co je zdánlivě prodělečné. Prodělá jen jednou, když skoupí celou úrodu egyptské bavlny, kterou pak nikdo nechce. Tak ho napadne, že by ji namotal na dřevěná párátka a ty prodával jako sterilní tampóny. Nevyjde to a Milo se rozhodne zbavit bavlny tím, že by ji obalil čokoládou, prodal do vojenských jídelen a tam by se prezentovala jako pochoutka. Ani na tento trik mu nikdo neskočí. Vychytralý Milo na svou obranu pak říkal: „Lžu jen tehdy, když je to nutný.“ Bizarnosti z Hlavy XXII mi někdy připomíná jednání vlády Petra Fialy, která ale na rozdíl od Mila, na mnoha věcech, které dělá, jen prodělává.
Že bylo nutné připravit kvůli neúnosnému zadlužování ozdravný finanční balíček, o tom nepochybuje v této zemi snad nikdo. Ale proč to má být čokoládou obalená bavlna jako v knize Hlava XXII?
Avizované vládní změny se mají dotknout v podstatě každého, a proto s nimi nikdo nebude spokojený. Pro někoho jsou tyto návrhy málo, pro jiného moc. Zásadní ale je, že kabinet nepracuje s hlubšími strukturálními reformami, které země z dlouhodobého hlediska potřebuje. Třeba změny v důchodech musí být razantnější a propracovanější. A navíc musí vydržet dlouho dobu, ne že je další vláda (což je vysoce pravděpodobné) sestřelí. U takové veledůležité věci musí existovat i jakási společenská úmluva a dohoda rozhodujících hráčů na politické scéně. Nic takového ale neexistuje.
Jednotlivým aspektům balíčku se podrobně věnují v novém vydání Reflexu kolegové Pavel Páral a Bohumil Pečinka. Někdy je čtení k vážnému zamyšlení, jindy je až kormutlivé. Je u toho zřejmé, že podstata politiky se nemění – něco před volbami populisticky slíbíte (nebudeme zvyšovat daně atd.), vymyslíte k tomu i něco naprosto nerealistického, jenže pak pod vlivem okolností z toho postupně couváte a hledá se viník. Kdysi za všechno mohl ministr financí Miroslav Kalousek. Od pomyslného řádění Kalouska, který měl přitom v mnohém pravdu, uplynulo pouhých deset let. Od té doby jsme našli jiné viníky nedobrého stavu – Sobotkova vláda, pak Babišova vláda, potom covid, následovala válka na Ukrajině a dnes přišla na řadu Fialova pětikoalice. Protože rázných strukturálních změn se bojíme, točíme se v kruhu, vzýváme další Mesiáše, na léčení neduhů povoláváme pofiderní vymítače a bude dál hledat viníky.
Zda si Fialova vláda se složitou situací poradí a zda její léky na pacienta zaberou, jen uvidíme. Možná to nebude tak hrozné, jak to kdekdo dnes líčí. Zarážející je ale způsob, jak své záměry prezentuje. Bývá to zmatené, málo propracované a neprůkazné. Mnohé záměry se pak pod tlakem po krátkém čase změní.
Například zdlouhavé oficiální představení ozdravného balíčku, u kterého asistovalo mnoho lidí, bylo příkladem komunikačního děsu. Připomínalo to spíše absurdity a bizarnosti z Hlavy XXII. Navíc strany současné koalice léta sebevědomě tvrdily, že se na svoji vládnoucí roli poctivě připravují, že mají zástupy odborníků a že ví, jak postupovat i v dobách krizových. Ono to tak ale nevypadá. Některé návrhy údajně středopravicový kabinet dokonce hodil do levicového módu (třeba v případě zásluhovosti penzí). Jistě, vládnout v pětikoalici je vždy složité, ale to ani její voliče, ani její oponenty dávno nezajímá. Nelze se na to vymlouvat, nelze říkat, že by to mohlo být jinak, kdyby… To je alibismus.
Přestože souběh vnitřních i vnějších okolností dostal Českou republiku do složité situace, není to ještě žádná katastrofa. Od té jsme daleko. Pokud se k ní ale nemáme přibližovat, tak bylo potřeba přijít s hlubšími změnami. Tuhle příležitost vláda Petra Fialy (zatím?) promeškala. Místo toho myslí více na další volby a místo reforem se plíživě posiluje role státu a nadnárodních institucí (ano, myslím tím dopady některých rozhodnutí EU, která z Evropy dynamickou supervelmoc rozhodně nedělají). Pořád se také vymýšlejí zástupné důvody, co udělat nejde a operuje se u toho údajným blahem lidu a země.
Problémem je, že tomu těžko uvěřit. Jako v Hlavě XXII.
Text vyšel jako úvodník nového Reflexu, který si můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
