Viliam Buchert: Krize, války, nervózní svět i společnost. Čeká nás Soudný den? Kdepak, všechno přežijeme
Některé reakce na úsporný balíček vlády Petra Fialy, na vývoj války na Ukrajině, na tvrdé velmocenské soupeření Číny s Amerikou, nebo na klimatické změny, vypadají, jako kdyby nás brzy čekal po tisíciletí ohlašovaný Soudný den. Tedy velký den Hospodinův, kdy bude každý člověk souzen podle svého jednání a kdy někomu pak bude dopřán věčný život a jinému smrt v ohni. Soudný den má být jakýmsi vyvrcholením dějin. Jenže nic takového se nechystá. To jen zcela protichůdné informace dnes lidi po celém světě děsí a bombardují se stejně velkou intenzitou, s jakou celé měsíce dopadají granáty a bomby na ukrajinský Bachmut.
To, co se odehrává například kolem balíků změn, který připravila česká vláda, připomíná všechno jiné, jen ne normální diskusi o řešení vážných problémů. Zkusme si u toho odpovědět na několik otázek. Je nutné zabrzdit rychle rostoucí zadlužování? Ano. Musí se kvůli tomu někde škrtat a ubrat? Ano. Je možné to udělat tak, že to finančně nezasáhne většinu lidí a firem? Ne. Chceme, aby někdo sahal na peníze, které dostáváme za naši práci? Ne. Budeme tedy o tom dál léta hovořit a vždy to budu pouze kompromis, který nepovede k očekávánému výsledku? Ano. Čeká nás proto v Česku nějaký katastrofální stav, který povede k devastaci státu a k revolučním pohybům? Ne. Je to ale začarovaný kruh.
To samé platí i pro tolik propíranou Ukrajinu. Je jasné, že Rusko je agresor a mělo by odtáhnout z okupovaných území? Ano. Kdyby Ukrajina vojensky vyhrála, nastane v oblasti, která je poměrně blízko naší civilizace vytoužený klid? Ne. Bude se muset někdy jednat o míru s Putinem, pokud bude dál moci? Ano. Chceme jednat s Putinem? Ne. Opět – začarovaný kruh.
Na svět se ovšem může přiřítit, zejména v ekonomice, daleko větší pohroma, než je Ukrajina. Tou je dramatický a vášnivý souboj o vliv nad světem, který svádějí Západ v čele s Amerikou s Čínou. Mohlo by to někdy a někde vyústit až v ozbrojený konflikt supervelmocí? Ano. Lze u toho ale umravnit hospodářsky, technologicky, vojensky a politicky stále silnější Čínu? Ne. Může choutkám a ambicím říše středu Západ jen tak přihlížet? Ne. A jsme zase v začarovaném kruhu.
Člověk také nemusí být vědec a enviromentální mudrc, aby věděl, že klimatické změny patřily a patří k historii planety Země stejně, jako, že bude den a pak následuje noc. Máme tedy spoléhat na to, že vše se jaksi po čase srovná, že si s tím příroda poradí sama? Ne. Máme si u toho ale zničit prosperitu a bohatství, které jsme zde v posledních dvou staletích pracně vybudovali? Ne. Je lidstvo v současnosti tak vyspělé, aby si s tím postupně přesto poradilo? Ano. Jsou na řešení tohoto problému pohledy a názory zcela nesmiřitelné? Ano. Budeme si u toho naslouchat? Ne. Další začarovaný kruh.
Na člověku je skvělé, že má silné emoce a touhy, které jsou hnacím motorem změn. Na člověku je ale nebezpečné, když emoce ovládnou cesty k řešení a dohodě. Když se prostor pro kompromis uzavře. Opět začarovaný kruh, který vede k nedorozuměním, konfliktům, někdy i k válkám.
Všechny velké nesnáze a změny vždy provázejí i vlny masového očekávání (příkladem budiž sametová revoluce z roku 1989), které jsou pak po čase lemovány i těžkým rozčarováním a zklamáním. Ale v čase, kdy už je to nesnesitelné a měl by nastat takzvaný Soudný den, se žádný odchod do nebe či do pekla nekoná.
Když už skutečně nebude zbytí, když se všechny strany vyčerpají svým řáděním, nakonec se dohodneme. Musíme se dohodnout. Na úsporném balíčku, na míru na Ukrajině i na tom, jak přistoupit ke klimatu. Čekat se nám ale na to nechce, je to proti lidské přirozenosti. Protože pravdu mám teď a tady já. Nebo nemám? I to je začarovaný kruh.
Text vyšel jako úvodník nového Reflexu, který si můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
