Karel Steigerwald: Vládo, dej mi, mám nárok! Natažené dlaně a generální stávky Česku nic nepřinesou
Politici, nebo spíš ekonomové, ale nejlépe Pán Bůh by nám laikům měli konečně sdělit, co to vlastně prožíváme. Ke krizi chybí hladové bouře, masy bez práce, na ulicích polévky v kotlích a žebračenky. A továrny zastavené pro nedostatek odbytu. Masový úprk nezaměstnaných za prací do ciziny či směna perských koberců a šperků u sedláka za brambory.
Zdražení vidět je. Ale zdražení vůči čemu? Vůči cenám za Babiše, za Klause, nebo dokonce za Husáka? Za něj bylo všechno dražší než dnes i po zdražení. Ale ani tehdy nikdo neumíral hlady. Opozice předvídá bídu jako v krizi za první republiky. Ti radikálnější ji už vidí. Vyhrožují dost originálně. Vládě srolujeme ponožky, slíbil místopředseda ANO. Zní to jako nějaká nová úchylka. Stát se řítí do bankrotu. Až nastane, bude po nás. Opozice se to netýká, má asi nějaký trik, jak se zkáze vyhnout. Chce, aby padla vláda. Tak krizi zveličuje, ale zapomíná na svůj podíl. Dávala lidem hodně peněz, aby ji volili. Ale nekoupila si moc, nýbrž poukázky na inflaci. Nečekala, že přijde tak brzy a rychle. Kulisy bídy přesto na vzpouru nestačí.
Rozdávat zbytečné dotace a přemrštěné dávky se nevyplácí nikdy. Ceny letí nahoru, cos dostal, musíš vrátit. Půjčka je drahý špás, to lidem v časech hojnosti nikdo neřekl. A když řekl, nikdo ho neslyšel. Hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere. Nehrozilo se stávkami. I odbory byly zticha, asi se jim zdálo, že blahobyt prýští z jejich činnosti. Z rohu hojnosti se díky Babišově vládě jen sypalo. Byl to danajský roh hojnosti. Jevu se říká tanec na sopce.
Fialovu vládu kritizují, že je málo odvážná, jiní, že okrádá lid. Pokud nebude její boj s krizí – pardon, se zdražením – úspěšný, po volbách vláda padne a s ní i ambiciozní projekt vládnutí, jaký tu léta nebyl. Fialovi prorokovali neúspěch, měl úspěch. A prorokují dál, ačkoliv jeho vládní trajektorie je zatím nebývale slibná. Poměry však houstnou, je na čase, aby kritikům do očí řekl: nedovolím, abyste zničili naši zemi.
V dějinách států je málo vlád, které zemi prospěly. Možná je to normální, škůdců je vždycky víc. Češi mají sklon prorokovat ty nejhorší výsledky a často je také přivolají. Kdo dlouho mluví o neštěstí, ten se ho dočká. Platí to i v konfliktu mezi krizí a zdražováním. Krize je tajemná zkáza neznámého původu s neznámými pachateli i příčinami, která rodí falešné politické proroky, kdežto zdražování je porucha hospodářství a politiky, kterou dokáže lidská inteligence napravit. Baťa říkal, příčinou krize je mravní bída. Ta má dnes podobu požadavku, vládo, dej mi, mám nárok. Republika natažených dlaní a generálních stávek dlouho nevydrží.
Za komunistů bylo až na výjimky všechno mnohokrát dražší než dnes. A hlady se neumíralo. Takže asi ne krize, ale zdražení. Ovšem slovo krize dodává vážnost každému. Kdo řekne, krize není, vypadá, jako by lezl vládě do zadku. Které vládě, to není jasné. Tamté, téhle? Rusové válce říkají zvláštní operace, okupaci bratrská pomoc a říjnovou revoluci slaví v listopadu. Můžeme jít podobnou cestou. Proč bychom zdražení neříkali baťovská krize? Brali jsme a mnozí dál berou od státu nemravné peníze. Aby krize skončila, musíme je vrátit. Pak bude líp.
