Dominik Hašek odvážející si naganskou výstroj v nákupním košíku aneb Váží si český hokej vlastní historie?

„Akrobatický Dominik Hašek udělal vše pro to, co bylo potřeba, aby zabránil pukům vniknout do jeho sítě. Tím si vysloužil přezdívku Dominátor a pověst jednoho z nejdominantnějších hráčů napříč všemi pozicemi na hřišti, a to jak v 90. letech 20. století, tak i v následující dekádě,“ zní slova respektu směrem k českému legendárnímu brankáři na oficiálním webu hokejové síně slávy sídlící v Torontu. Medailonek české brankářské legendy je doplněný naskicovanou podobiznou a zevrubným životopisem včetně kompletních hráčských statistik českého brankáře.

O úspěších Dominika Haška se píše rovněž na webu tuzemské síně slávy – problém ale tkví v tom, že oficiální česká síň akorát na konci května ukončila provoz. To vedlo k okamžité vlně kritiky na sociálních sítích. Zhlédnutí v řádech milionů mělo nakonec zmiňované video s „Dominátorem“, jak si odváží dresy z Buffala nebo z národního týmu, jež oblékal v ikonickém Naganu – ve zbylých dvou nákupních košících si odvezl také masky, betony, ale i prestižní trofej pro nejlepšího brankáře v NHL, takzvanou Vezina Trophy, či prsten upomínající zisk slavného Stanley Cupu.

Jako důvod pro uzavření hokejový svaz uvedl ekonomickou náročnost, což na Twitteru okomentoval i šéf svazu Alois Hadamczik. „Ušetříme 15 milionů ročně, které půjdou zpátky do rozvoje hokeje. Aktuální náklady jsou 18,5 milionů a denní návštěvnost 20 lidí.“ 8. června, tedy přesně po deseti dnech od uzavření, hokejový svaz přispěchal se zprávou, že se síň slávy přesune do „exkluzivního prostoru v centru Prahy“. Otevřena by údajně měla být nejpozději na konci března příštího roku.

Celá kauza je zvláštní nebo spíš až lehce kontroverzní ze tří hlavních důvodů.

Tím prvním je umístění. Právě uzavřená síň slávy osm let působila v prostorách libeňské Galerie Harfa, která je doslova nalepená k O2 Areně – moderní hala bude spolu s ostravskou Ostravar Arénou už příští květen hostit mistrovství světa. Poloha síně slávy hned vedle aktuálně hlavního svatostánku české hokejové reprezentace propojovala historické úspěchy se současnou generací. Hadamczik uvedl denní návštěvnost čítající 20 lidí – otázkou je, zdali se jednalo o průměrnou návštěvnost, nebo jestli se svazovému šéfovi pro argumentaci hodilo použít nejnižší návštěvnostní údaj zaznamenaný například v hluchém období, i když mohla být čísla během jiných částí roku o poznání vyšší.

U zmiňovaného světového šampionátu konaného příští rok se navíc dá očekávat, že by si fanoušci ze všech koutů světa čas mezi zápasy krátili právě v opodál stojící a již zavřené síni slávy – takových návštěvníků by ale jistě nebylo denně 20, pravděpodobně by se jednalo o stovky až tisíce příchozích za den. Budou si teď finští, američtí nebo švýcarští příznivci, jejichž hráči budou hrát proti Česku ve skupině B, dělat výlety do centra Prahy, aby navštívili síň slávy v nových prostorách v centru města?

Druhým důvodem jsou finanční náklady, kvůli kterým byla síň v Libni na konci května primárně uzavřena. Je jasné, že ekonomická náročnost je pádným argumentem. Ten se ovšem začal bortit ve chvíli, kdy se hokejová veřejnost dozvěděla, že se síň slávy znovu otevře v “exkluzivním prostoru v centru Prahy“. Budou náklady na provoz v zatím neznámé lokalitě, která se patrně bude nacházet na těch nejdražších adresách v centru, skutečně o tolik levnější než u předchozího umístění v Libni?

„Copak je síň slávy jenom o výdělku?" podivovala se například jedna z tuzemských hokejových legend, trojnásobný mistr světa a olympijský vítěz z Nagana Martin Ručínský. To je určitě další konstruktivní pohled na celou záležitost – síň slávy v Torontu dozajisté oproti té české navštíví více platících návštěvníků (konkrétně zhruba 300 tisíc fanoušků ročně). Na druhou stranu se asi nedá očekávat, že by i toto „poutní místo hokejových fanoušků“ generovalo do očí bijící zisky – a to vzhledem k rozsáhlosti kanadské „hokejové katedrály“ na ploše 5 300 metrů čtverečních a k desítkám zaměstnanců (jen lidé z vrcholného managementu a vedoucí různých oddělení servisem pro návštěvníky počínaje a merchandisingem konče tvoří pětatřicetičlennou skupinu), včetně zhruba dva a půl krát vyššího průměrného platu v Kanadě… Hadamczik je známý pragmatik, který kromě své někdejší trenérské a současné funkcionářské kariéry působil rovněž jako podnikatel. Celá věc ohledně historického odkazu reprezentovaného v síni slávy si tak možná právě místo ryzí pragmatičnosti zasloužila o trochu více sentimentu a citlivějšího zacházení.

Možná nejpodivnější světlo na celou věc hází třetí důvod – tím je celková prezentace uzavření síně slávy a především komunikace s hráči do ní uvedenými. O Dominiku Haškovi odvážejícím si své extrémně cenné relikvie z jeho pro českého fanouška kultovní kariéry ve třech nákupních košících už řeč padla dostatečně – mimochodem o brankářovy vzácné artefakty okamžitě projevila zájem zmiňovaná síň slávy v Torontu.

Konkrétně navrácení věcí legendám se dalo a především mělo vyřešit jinak – když došlo k nutnému stěhování síně slávy, mohlo se ideálně dřívějším hvězdným hráčům oficiálně poděkovat za zapůjčení cenných předmětů a ty jim následně doručit domů. Bohužel, nastal pravý opak – legendy si musely věci osobně vyzvednout, přičemž zmiňovaný Hašek uvedl, že nejprve vůbec netušil, že by se v centru Prahy měla příští rok síň slávy znovuotevřít v nových prostorách.

Na celou záležitost se lze dívat buď jen jako na údajné snížení nákladů, anebo je tu ještě mnohem širší perspektiva vypovídající něco o celém tuzemském hokejovém prostředí – když se šéf svazu Hadamczik po nedávno skončeném neúspěšném světovém šampionátu durdil, že u reprezentantů postrádal vůli nebo nasazení, možná by on sám mohl začít tím, že legendám v čele s Dominikem Haškem, které svými výkony a úspěchy vytvářely kulturní dědictví, projeví více respektu. Kanaďané si svou síň slávy hýčkají, investují do ní, stále ji vylepšují – možná právě i kvůli rozdílným přístupům k nakládání s historií se nůžky mezi námi a právě Kanadou, soupeřem, kterému ještě před dekádou byl český národní tým na mezinárodní úrovni vyrovnaným sokem, neodvratitelně rozevírají.

Momentálně se čeká, až hokejový svaz oznámí konkrétní lokaci v centru Prahy, kam by se síň slávy měla přestěhovat. Třeba se zodpovědní lidé v čele této organizace z událostí posledních dvou týdnů dostatečně poučí a vytvoří nové reprezentativní místo, které bude znovu adekvátně připomínat slavné úspěchy českých hokejistů a jejich československých předchůdců a do nějž se zároveň pohrnou davy. Pakliže se tak stane, bude to jedině dobře. Výše popsané uzavření síně slávy v Galerii Harfa a především celkové dění okolo této události ovšem představuje zdvižený ukazováček.

Aktuálně se tak jediná aktivní hokejová síň slávy v České republice nachází ve středočeských Lánech, provozuje ji podnikatel Josef Hošek. Příští týdny a měsíce ukážou, na jak dlouho bude tento prostor jedinou hokejovou síní slávy na českém území. Třeba se budou světoví hokejoví fanoušci během mistrovství světa příští rok v květnu za prohlédnutím si hokejových artefaktů sjíždět právě do Lán…