Tomáš Vlach: Nekonečné čekání na ukrajinskou ofenzivu. Kdy může nastat průlom?
Ukrajinská protiofenziva se stala fenoménem, o němž se sice už mluví od podzimu, ve skutečnosti se ale neví, jestli už začala, začne, nebo nakonec dojde k něčemu absolutně neočekávanému – třeba jednáním o míru, nebo naopak zapojení NATO do války. Ale teď vážně: jaká je šance, že v dohledné době ukrajinský protiútok začne a jakou má naději na úspěch?
„V příštích sedmi dnech žádný útok neuvidíme,“ řekl o víkendu šéf estonské rozvědky Margo Grosberg portálu Evropská pravda. Ukrajinské síly podle něj „vybírají místo, čas a prostředky, jimiž budou atakovat protivníka“. Ve své prognóze není sám, podobně to vidí i třeba americký Institut pro studium války (ISW). "Ukrajina ještě nenasadila převážnou část svých protiofenzivních sil a ruská obrana není rovnoměrně silná podél všech sektorů frontové linie," uvádí ISW. Také podle analýzy CNN vypadají současné snahy jako „předehra k rozsáhlejším operacím“.
Co se na ukrajinské frontě děje teď? Bohužel, přesně nevíme, protože ukrajinský generální štáb mluví o informačním embargu na cokoli spojeného s ofenzivou. Zprávy, které se k nám dostávají, svědčí o tom, že jde zatím spíš o boje v okolí frontových linií bez větších průlomů jakýmkoli směrem. Ukrajinské síly osvobodily několik nevýznamných vylidněných vesnic a intenzivně ostřelují objekty za frontou, jako jsou štáby, logistické uzly, vojenské jednotky či sklady.
O menší protiofenzivy se pokoušejí i Rusové. Ti ovšem mají na své straně výhodu zaprvé v tom, že jsou obránci – a obrana se po všech stránkách provádí lépe než útok. Zadruhé pak měli dost času se na ofenzivu připravit a vybudovat hned několik linií obrany. Ta hlavní se nachází až několik kilometrů za frontou a je doslova prošpikovaná minami, protitankovými ježky a dalšími zábranami a nástrahami.
Rusové se přiučili
„Ukrajina nemůže dosáhnout strategického překvapení, ale bude se snažit překvapit protivníka alespoň v operační a taktické rovině,“ říká Ben Barry z Mezinárodního institutu pro strategická studia (IISS). Cílem menších útoků je vytipovat slabší místo ruské obrany a přes něj prolomit frontu dál. Zdá se to být jednoduché jak facka, v praxi ale hůře proveditelné, protože taková akce sebou nese riziko obklíčení či zlikvidování útočné techniky leteckými údery.
Mezi vojáky na frontě se říká, že kvůli třem tankům se zvednout letectvo nevyplatí, větší akce je už něco jiného. Zhruba před dvěma týdny se objevily na ruských kanálech záběry zničených amerických bojových vozidel Bradley a tanků Leopard 2. Skupinku vraků, před nimiž z uctivé vzdálenosti pózovali ruští vojáci, pravděpodobně zničilo letectvo, a to v hloubce obrany protivníka. Lze tak předpokládat (a nic jiného než hypotézu zatím nabídnout není možné), že tady šlo o pokus obranu prolomit či alespoň o test, zda to vůbec půjde.
Obě strany už získaly bojové zkušenosti a přímo na frontě je dnes válka mnohem tvrdší. „Ukrajina je dobře vyzbrojená, vybavená pokročilými komunikačními technologiemi a americkými i evropskými zbraněmi,“ píší The New York Times (NYT). „Ale i síly Moskvy zlepšily svou obranu, dělostřeleckou koordinaci a leteckou podporu, jejich úsilí vypadá naprosto odlišně než v prvních dnech války,“ dodává list.
Ruští vojáci se podle NYT už například nevrhají bezhlavě do akcí, ale když útočí kolona, zabezpečí si cestu průzkumem s pomocí dronů, ve kterých je Rusko v převaze. Hitem poslední doby jsou takzvané drony kamikadze, likvidující cíleně především západní techniku. Rusové jsou rovněž tradičně dobří v radioelektronickém boji a narušování spojení protivníka, mají více prostředků, kterými je možné sestřelovat ukrajinské drony.
Ukrajinští vojáci, s nimiž mluvili reportéři z NYT, popisují, že ruské zákopy jsou fortelněji vybudované, než ty ukrajinské (něco takového by se ale u obranných linií dalo čekat). Rusové rovněž mají kapacity pro výrobu těžké výzbroje a munice větších ráží. Nejde o nic sofistikovaného, například modernizace starých T-64 či prosté dělostřelecké granáty, jako hrubá síla to ale stačí. Otázkou je, zda jim to bude stačit i do budoucna, kdy bude přibývat západní výzbroje včetně letadel, schopné střílet efektivně a přesně.
Současně se u ruských vojáků objevuje čínské vybavení, zatím se však nezdá, že by spolupráce dosáhla něčeho víc než komerční úrovně. Naopak z ruských provládních médií znějí stesky, že Peking de facto podporuje Ukrajinu, které ale nikdo konkrétně nedoložil. Pozice Číny je samozřejmě klíčová, vzhledem k zájmům v Rusku, na Ukrajině a v Evropě se ale nepředpokládá, že by se tamní komunisté přiklonili k jasné podpoře kohokoliv v konfliktu – naopak jim vyhovuje, když se všechny strany oslabí navzájem.
Čekání na stíhačky a rakety
Rovněž munice není na ruské straně tolik, aby si mohla dovolit střílet plošně či na méně důležité cíle. Pro Ukrajinu je pak střelivo pro sovětské zbraně chronickým problémem, protože je prakticky není čím krmit a výrobní kapacity nejsou doma ani ve světě. Handicap však Kyjevu pomáhají spojenci vyrovnat západní technikou. Její počty jsou opět předmětem utajení, dá se ale odhadnout, že Ukrajina má několik stovek bojových vozidel pěchoty a asi stovku tanků včetně moderních typových řad Leopard 2 či britských Challengerů, další moderní vozidla budou přibývat. Nemluvě už o pěchotní výzbroji a výstroji, vybavení, protivzdušné obraně a komunikačních systémech.
Je nepochybné, že západní výzbroj má lepší oči a uši. Poskytuje převahu už jenom tím, že lépe a dřív indikuje protivníka a dává výhodu prvního výstřelu. Challengery a Leopardy už byly nasazeny v zahraničních operacích i v na techniku náročných „odstrašujících“ misích u hranic Ruska a Běloruska. V konfliktu takové intenzity jako na Ukrajině se ale ocitly poprvé a jejich silné stránky a hlavně slabiny se teprve ukážou.
Jedním z velkých ukrajinských handicapů je letecká podpora. Je obecně známo, že v rámci vojenské pomoci dostal Kyjev pouze stroje sovětské provenience, kde vrcholem jsou stíhačky MiG-29, bitevníky Su-25 a bojové vrtulníky Mí-24. Jde o stroje mentálně z 80. let minulého století, které používají většinou nepřesnou neřízenou munici, zatímco Rusové jsou se svými stroji Ka-52 či modernizovanými Su-27 ve výhodě. Na modernější techniku v podobě F-16 či jiných adekvátních typů se zatím přecvičují v zahraničí první várky letců. Přeškolení bude trvat ještě několik měsíců zřejmě do pozdního podzimu a v tomto ohledu není ještě nic definitivní, i když stíhačky Kyjev dostane takřka jistě.
Jako efektivní se ukazuje rovněž použití raket středního doletu, jako například Storm Shadow, jimiž mohou ukrajinské síly ostřelovat cíle v hloubce nepřítele jako štáby, sklady či logistická centra. Ukrajina žádá víc takových zbraní, konkrétně ATACMS pro systémy HIMARS s doletem až 500 kilometrů. Cílem je narušit přísun čerstvých sil i zásob pro frontu, stejně jako likvidovat místa velení, pokud se podaří indikovat jejich polohu.
A je tu i lidský aspekt. Dnes už je vesměs minulostí posílání nevycvičených záložníků či dobrovolníků přímo na frontovou linii. Obě strany se snaží dát svým lidem alespoň nějaký výcvik, protože si uvědomují, že nemá smysl lidskými zdroji plýtvat (doba Prigožinova bezhlavého vybíjení metrů půdy životy naverbovaných vězňů skončila). Rusko má přitom daleko zhruba třikrát větší rezervy možných povolanců, výhodou Ukrajiny zase je stále přetrvávající motivace bránit vlast, i když i tady se místy projevuje únava z téměř půldruhého roku konfliktu.
Ukrajina má k dispozici 12 (někdy se mluví o 13 či devíti) obrněných brigád, z nichž devět vycvičil a vybavil Západ. Osm z nich je určeno k útoku, podle polského vojenského analytika Konrada Muzyky se ale do bojů zapojily jen tři z nich. Pokud vycházíme z jeho předpokladů (a dění tomu nasvědčuje), je tu další z náznaků, že skutečná ofenziva je teprve před námi.
Jednou to přijde…
Předpovídání toho, co bude dál, je spíš hádáním z křišťálové koule. Je pravděpodobné, že si ukrajinské velení během posledních událostí uvědomilo, že útok nebude procházkou růžovým sadem. Vše se tak možná o pár dnů či týdnů odkládá až do doby, kdy bude k dispozici ještě více západní techniky, aby se předešlo debaklu. Vzhledem k tomu, jak dlouho se o ofenzivě mluví, musí v Kyjevě ukázat světu a partnerům konkrétní výsledky.
Dá se ale čekat, že dříve nebo později ofenziva skutečně přijde. Nejspíš bude mít podobu série průlomů v kratším úseku fronty a je pravděpodobné, že konkrétní výsledek v podobě dalších osvobozených území přinese. Jak velká budou, bude indikátorem úspěšnosti ofenzivy. Dá se čekat, že útok bude směřovat na jih, a poté uvidíme úsilí o osvobození anektovaného Krymu, který Volodymyr Zelenskyj slíbil národu vrátit. Jisté je jedno – cesta ke splnění tohoto slibu bude ještě hodně dlouhá a trnitá.
