Jak Zeman a Klaus (ne)zničili politiku. Čtvrtstoletí od voleb, které přinesly opoziční smlouvu
Před 25 lety v těchto dnech se konaly volby do poslanecké sněmovny, jejichž výsledkem byla takzvaná opoziční smlouva. Pakt, kterým si ODS a ČSSD rozdělily moc v Česku, přinesl velkou deziluzi z politiky a hluboký propad ve volební účasti. Dá se zpětně na opoziční smlouvě vůbec vidět něco pozitivního?
První den voleb roku 1998 vyšel na narozeniny lídra ODS Václava Klause – 19. června. Výsledek mohl Klause potěšit jen částečně. ODS sice dopadla nad očekávání, když získala 27 %, neměla ale s kým složit koalici. Unie Svobody, která vznikla odštěpením od ODS, totiž nechtěla do koalice ani s Klausem, ani se Zemanem vedenou ČSSD, která dostala 32 % hlasů. Zbývali jen lidovci, kteří však sami nedávali dohromady většinu ani s ODS, ani s ČSSD. Sociální demokracie neměla většinu ani s komunisty.
Nakonec necelé tři týdny po volbách přišly dvě velké strany s řešením – takzvanou opoziční smlouvou. ODS a ČSSD se dohodly tak, že sociální demokracie sestaví jednobarevnou menšinovou vládu a ODS ji bude tolerovat. 9. července 1998 pak straničtí lídři smlouvu stvrdili podpisem, krátce poté Miloš Zeman sestavil vládu. Plný název dohody zněl „Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice.“
Rozparcelování moci
Ještě krátce před volbami přitom Klaus říkal tato slova: „Kategoricky prohlašuji, že spekulace o tom, že ODS bude po volbách tolerovat menšinovou vládu sociální demokracie, jsou neopodstatněné a nesmyslné.“ Přestože kampaň byla vyhrocená a ODS s ČSSD na sebe nevybíravě útočily, po volbách si fakticky rozdělily moc nad Českem mezi sebou. Na základě dohody dvou velkých stran byly rozděleny pozice v řadě institucí. Součástí smlouvy byl i závazek, že žádná ze stran nevyvolá ve sněmovně hlasování o nedůvěře vládě. ODS tak tvořila formální opozici, která se však zavázala neshodit vládu.
Strany se zároveň domluvily na změně volebního systému do poslanecké sněmovny. A to konkrétně tak, že nový systém měl výrazně více vyhovovat právě ODS a ČSSD, ačkoli byl prezentován jako zefektivnění s cílem snadnějšího vytvoření většiny ve sněmovně. Původně navrhovaná změna měla přinést rozdělení Česka na 35 volebních obvodů, přičemž v některých se měly rozdělovat i jen 4 mandáty. To by fakticky znamenalo, že v mnoha obvodech by nedostaly žádný mandát ani strany, které přejdou přes 5 procent. Například při volbách roku 2017, kdy se do sněmovny dostalo 9 stran, by v některých obvodech dostaly mandát třeba jen 3 z nich. Reálně by se volební systém posunul z poměrného daleko blíž k většinovému a do budoucna by z české politiky udělal téměř systém dvou velkých stran, které by se střídaly u moci s jen minimálním podílem koaličních partnerů.
Velkou část změn v systému po odhlasování napadl prezident Havel u Ústavního soudu. Ten většinu výhrad uznal a podstatnou část volebního zákona zrušil. I tak ale přepočet zůstal nevýhodný pro malé strany. Odtud vzešla před parlamentními volbami v roce 2021 zatím poslední změna volebního systému opět vyvolaná nálezem Ústavního soudu, která trochu oslabila velké strany a zesílila zisk menších. Nakonec to ale na výsledek nemělo vliv, protože SPOLU a Piráti a Starostové se už předtím poskládali do volebních koalic a úprava systému jim jen ubrala jeden mandát (před změnou by připadl SPOLU).
Propad volební účasti
Oba hlavní architekti opoziční smlouvy – Václav Klaus a Miloš Zeman, zpětně říkají, že uzavření paktu byla nutnost. „Opoziční smlouva byla vynikající politický nápad. Vynikající pro tehdejší dobu a dnešní doba o to silněji ukazuje, že by takový podobný nápad byl potřeba i v současnosti,“ řekl Klaus před pěti lety v rozhovoru pro Český rozhlas. Je třeba uznat, že ČSSD ani ODS skutečně neměly na výběr koaliční partnery – zvlášť proto, že Unie Svobody nechtěla vládnout ani s jednou z nich.
Negativní dopad opoziční smlouvy byl však zjevný. Veřejnost tehdy vyjádřila názor nevídaným propadem volební účasti hned v následujících volbách. Ještě v roce 1998 přišlo k volbám 74,03 voličů, v roce 2002, při prvních volbách po „opo-smlouvě“, už to bylo jen rovných 58 %. Takto nízká volební účast se od té doby nezopakovala. Pojem „opoziční smlouva“ se stal v politice silně pejorativním – nedávno například zazníval kolem chystané spolupráce koalice SPOLU a ANO v Praze.
