Kryštof Pavelka: Rusko už nezvládá nic, ani být pořádnou diktaturou. To by se za Stalina nestalo
Prigožinův operetní puč stál ruské ozbrojené síly šest helikoptér, jedno letadlo a životy několika letců. Především se však ukázalo, že na diktátora Putina si může beztrestně dovolit houknout kdejaký gauner s pár tanky.
Agrese proti Ukrajině, jednomu z nejchudších států Evropy, prokázala katastrofální neschopnost ruské armády. Kremelskými propagandisty vytrubovaný blitzkrieg se nekonal, Rusko zabředlo do ničivé opotřebovávací války se zdrcujícími ztrátami na vlastní technice i živé síle. Přesto se však zdálo, že pozice novodobého cara Putina je neotřesitelná, opřená o armádu tajných fízlů, národní gardu a také o naprostou lhostejnost ruských lidových mas k desítkám tisíc spoluobčanů, kteří zemřeli ošklivou smrtí v nesmyslné a zločinné válce. To se během divokého a v nejlepších tradicích ruské politiky naprosto bizarního víkendu změnilo.
Ruský soumrak bohů
V Putinově říši zjevně panují poměry, jaké bychom čekali snad u Somálska, ale nikoliv v případě jaderné velmoci. Šéf ozbrojené hordy vrahů a násilníků Prigožin nejprve po několik měsíců verbálně ostřeloval vysoké představitele ruského státu a s oblibou popisoval, co a jak hluboko by ruskému ministrovi vnitra či náčelníkovi generálního štábu zasunul do řitního otvoru (tenhle anální kolorit si Prigožin osvojil v dobách, kdy si kroutil devítiletý trest za krádeže a kuplířství). Nakonec jeho žoldáci vjeli do Ruska, obsadili dvě města, zničili vojenské vybavení za miliony dolarů a pozabíjeli pár ruských vojáků při sestřelech vládních helikoptér a letadel.
Putinova první reakce byla adekvátní obrazu silného vůdce: Prigožinův výlet nach Moskau označil za bodnutí do zad ruského lidu, zradu v nejtěžší hodině a hrozil tvrdými tresty pro všechny pučisty. Putinovi osobní džihádisté, garda čečenského satrapy Kadyrova, vyrazili ztrestat povstalce. Pod Moskvou se schylovalo k ruské verzi Soumraku bohů, což příhodně pojmenovaní wagnerovci přiživovali bombastickými příspěvky na sociální síti Telegram. Celý svět zatajil dech.
Potupa v přímém přenosu
Jenže finále velké hry dopadlo tak upoceně, že s podobným scénářem by autory vyrazila snad i produkce céčkového seriálu na TV Barrandov. Kadyrovci se (údajně) zasekli v dopravní zácpě, a opět tak potvrdili známý fakt, že válčí výhradně na TikToku. Za vůdce národa Putina měl (opět údajně) vyřešit situaci jeho vazal, bramborový autokrat Lukašenka, který povstalci otcovsky domluvil, aby své kolony postupující na Moskvu zastavil.
Prigožin a jeho muži, ráno ještě vlastizrádci, dostali generální pardon. Rodinám sestřelených ruských pilotů zalepí ústa kompenzace ve výši pár milionů stále bezcenějších rublů. Hitler, Stalin či Ivan Hrozný, mentální a historické pilíře, na nichž je postaven Putinův neofašistický režim, by reagovali jinak: Hromadné popravy, deportace, likvidace celých rodin. Strašlivou ostudu, kdy celý svět v přímém přenosu sledoval, že Rusům se při útoku na Rusko daří asi tisíckrát lépe, než když válčí proti svobodné a statečné Ukrajině, by skutečný hardcore diktátor smyl potoky krve. Někdejší nižší kádr tajné policie a bývalý leningradský taxikář Putin se však tuto potupu a naprosté popření vlastních silných veřejných výroků ani neobtěžoval národu vysvětlit. Patrně se zase stáhl ke sto padesát metrů dlouhému konferenčnímu stolu kdesi v bunkru pod Kremlem.
Kořeny putinismu
Síla diktatur pramení ze dvou zdrojů: Strach a ideologie. Strach ochromuje nepřesvědčené a pochybující, ideologie poskytuje přesvědčeným, zapáleným i vychytralým oficiální štempl, za který mohou schovat mnohá svinstva ve jménu vyššího dobra. Putinovskému Rusku dlouhodobě chybí ideologie. Navzdory vší agresivitě a nestoudnému lhaní ruské politické věrchušky, navzdory válečným zločinům okupantů na Ukrajině, navzdory obecnému zmaru, který do světa šíří Russkiy Mir, nemá paradoxně současné Rusko žádnou jednotící ideu, žádnou marxistickou či rasovou teorii, jakou disponovali nacisté nebo bolševici.
Putinismus je nejasná slitina, tvořená pozůstatky velkoruské carské tradice, nostalgií po časech sovětské velikosti, strachem z okolního světa a podivně útočnou ublížeností, kvůli níž jsou ruští představitelé schopni v jedné větě vyhrožovat jaderným úderem na Londýn a Washington a zároveň si plačtivě postěžovat na rusofobní a nepřejícný Západ.
Šílenství z vítězství
Tato neurčitost hrála zločincům vládnoucím benzínové pumpě převlečené za ruský stát i jejich mediálním poskokům doma a v zahraničí dlouho do karet. Svého protivníka, tedy globální Západ a liberální společnost, mohli dle chuti vykreslovat zároveň jako islamizované ovce i satanisty, jako zuřivé fašisty i jako změkčilé genderfluidní kosmopolity, jako neschopné pitomce i jako zákulisní loutkovodiče světového dění. Samotné putinovské Rusko pak svou identitu opírá výhradně o minulost. Orgiím státní propagandy, které každý rok propukají kolem výročí konce druhé světové války, se v Rusku říká pobedobesie, tedy “šílenství z vítězství”.
Putinismus stále nedokáže mnoha Rusům žijícím mimo Petrohrad a Moskvu zajistit sjízdné silnice, stabilní přísun elektřiny či záchody dle evropského standardu. Místo toho jim nabízí recyklovanou hrdost na sedmdesát osm let staré vítězství, kdy sovětská genocidní totalita porazila genocidní totalitu hitlerovského Německa. Ukrajinská válka vrazila do soukolí ruské propagandy vidle, respektive trojzubec. I pomalejším mozkům v Rusku začíná nutně docházet rozpor mezi televizní pohádkou, v níž neporazitelné a dokonale vycvičené ruské síly, vybavené hyperultrasonickými raketami Kinžál, nezastavitelnými tanky Armata a stíhačkami Suchoj padesáté šesté generace, už zítra dobyjí Kyjev a pozítří Lisabon, a realitou, v níž Rusko dostalo výprask nad Kyjevem, u Charkova i v Chersonu a z Ukrajiny proudí domů místo molodců ověnčených slávou řeka zmrzačených těl v černých pytlích.
Putinův režim se může stokrát ohánět odkazem Velké vlastenecké války, ale nálada běžných Rusů je zcela jiná než za Stalinových časů. Ukrajince, khokholy, jak jim rasisticky říkají, jistě nijak nemilují, ale rozhodně se nehodlají obětovat pro dobro Matičky Rusi. Ti bohatší a schopnější z Rusů, kterým hrozila fronta, už ze země utekli (odhaduje se, že jde asi o dva miliony mužů), zbytek doufá, že válečné časy nějak přežije. Diktátor Putin neposkytl Rusům silnou a srozumitelnou ideologii, nerozvinul velký příběh o budoucím štěstí, k němuž je třeba dojít skrz krev a oheň, jako to udělali velcí političtí zločinci před ním.
Rusové teď proto ve válce svého cara bojují s minimálním nadšením, protože v naprosté většině vůbec nechápou, co je jejím cílem či důvodem. Jejich situace je o to horší že Putin své poddané žene na jatka proti lidem, kteří naopak velmi dobře vědí, za co a proč bojují. Traduje se, že admirál Jamamoto si po úspěšném útoku na Pearl Harbor povzdechl, že Japonsko pouze “vzbudilo spícího obra a naplnilo ho strašlivým odhodláním”. Ruský diktátor udělal v případě Ukrajiny a globálního Západu stejnou chybu.
Nešťastná země
O ideologii se tedy Putinův režim opřít nemůže. Zbývá strach. Ten je v ruské říši všudypřítomný. Tragických příběhů jednotlivců, opozničníků vyhozených z okna, aktivistů utýraných v lágrech či novinářů rozstřílených někde v moskevském podchodu je mnoho. Prigožinův nájezd na Moskvu však strach z režimu relativizuje. Ne snad pro zdecimované zbytky liberální opozice či hrstku statečných občanských aktivistů, která ještě v Rusku zbyla. Ale kdejaký pohlavár soukromé armády (wagnerovci nejsou zdaleka jediná žoldnéřská skupina v Rusku), kterýkoliv vyšší armádní důstojník či ambiciózní kádr tajných služeb o tomto víkendu viděl, kam až lze v Rusku dojít, když má člověk k dispozici deset či dvacet tisíc odhodlaných chlapů, dost kvérů i munice a několik tanků.
Všechny velké dějinné zvraty v Rusku za posledních sto šest let probíhaly přesně takto. Osud největší země světa vždy zvrátilo pár tisíc s kulomety. Situace na ukrajinské frontě se pro Rusy nevyvíjí dobře.V dohledné době je čekají další ponižující porážky a ústup z klíčových pozic. Jak dlouho bude trvat, než Prigožinovu hru na státní převrat někdo zopakuje, tentokrát v kvalitnějším obsazení a s lepší režií? Měsíc? Půl roku? Jedno je bohužel jisté: Pro nešťastné Rusko to nebude znamenat obrat k lepším časům.
