Šestileté dítě nemůže dát dědovi souhlas, aby ho znásilnil. Jak chápe psaný text ministerstvo spravedlnosti?
Když jsem přišla na politické jednání s tím, že v praxi vidím, že je potřeba zavést to, o čem advokátka (nejen obětí domácího a sexualizovaného násilí) Lucie Hrdá už léta mluví, tedy tzv. znásilnění z podstaty (anglicky statutory rape), šlo mi o to, stanovit věkovou hranici, pod kterou je dítě více chráněné. Takových dětí, dnes již dospělých lidí, které byly znásilněné v sedmi, v osmi nebo v jedenácti letech, znám po roce existence iniciativy Pod svícnem až moc. A mnohdy si s tím systém neumí poradit – judikuje to jako pohlavní zneužití, tím pádem nedojde k tomu, že by byl pachatel adekvátně potrestán.
V jakém vesmíru je správné jít za sedmiletým dítětem a začít ho osahávat, myslet si, že je to sexuální objekt? Neexistuje situace, kdy by bylo přijatelné mít s dítětem sex. Ani kdyby to “chtělo”, což doslova a do písmene není možné – dítě tomu nerozumí. Nechápe, že to osahávání v noci není hra. Nechápe, že když to bolí, bolet to nemá. Kdy jste poprvé o sexu slyšeli vy?
Nebudu vás zdržovat vysvětlováním, už jsme to popisovali v textech tady a tady. Nicméně co se stalo, když už se nám podařilo Ministerstvo spravedlnosti přesvědčit, že tzv. znásilnění z podstaty se má zavést? Ministerstvo navrhlo naprosto neuvěřitelnou věkovou hranici. Nečekala jsem řešení dle svých představ hned. Počítala jsem s bojem. Ale ten boj jsem chtěla začít na hranici osmi let. A vytáhnout to na dvanáct. Protože i když bych moc chtěla hranici patnácti let, až tam to skrz konzervativní kolegy a kolegyně neprojde.
Pětileté dítě. To by tedy podle návrhu ministerstva zůstalo chráněno, ale šestiletý školák už ne. Proč? Spousta lidí se na důvody ptala a odpověď zní: bylo to navázáno na jeden z poměrně nedávných judikátů. Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021 obsahuje větičku: „Znak bezbrannosti poškozené trestným činem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku může být naplněn i v důsledku jejího velmi nízkého věku (např. pět let), vzhledem k němuž nebyla schopna adekvátně projevit svou vůli, pochopit jednání pachatele a bránit se mu, i když netrpěla duševní poruchou, měla pozitivní vztah k pachateli a jeho jednání nevnímala jako něco, co by jí ubližovalo.“
V rozhodnutí zní NAPŘÍKLAD pět let.
Například pět let znamená, že šest let už ne? Položil si tuhle otázku někdo při čtení toho rozhodnutí? A pokud ne, což tedy nechápu, položil někdo otázku odborníkům, kteří se duševním zdravím dětí zabývají? Sexuologům, dětským psychiatrům? My jsme to totiž udělali a hranici oněch 12 let jsme si nevycucali z prstu. Od třinácti let už totiž alespoň lze předpokládat, že proběhla v rámci školní docházky základní sexuální výchova, navíc o této věkové hranici mluví Evropský soud pro lidská práva a v zahraničí je to také hranice pro možnost sexuálních styků věkově blízkých teenagerů.
Tedy, milé Ministerstvo spravedlnosti: Právě to „například“ pět let neznamená, že šest let už ne. To slovo “například” vám dává prostor. Třeba navrhnout těch dvanáct.
Autorka je spoluzakladatelka iniciativy Pod svícnem a poslankyně Parlamentu České republiky za hnutí STAN.
