Viliam Buchert: Má Česko ve světě nějaký vliv? Jen velmi malý. Ale prožilo si teď svoji hvězdnou hodinu
V politice máte jen málokdy pocit, že se věci vyvíjejí tak, jak si představujete, že váš hlas pro někoho nebyl promarněný, že se s něčím a s někým dokážete ztotožnit. Kocoviny bývají v tomto případě dlouhé a vystřízlivění krátká, protože politici často přehánějí a jindy zase nedělají téměř nic. Podle nás voličů by ale měli dělat něco úplně jiného a jinak. Navíc politický cirkus vyžaduje, aby naši zastupitelé mysleli krátkodobě, neboť další volby na ně vždy číhají za rohem. Přitom dopad některých událostí, které Češi v posledních sto letech zažili, bývá naopak dlouhodobý a někdy velmi bolestný. Občas se u toho láme i charakter národa. Přesto někteří politici a jejich voliči na to neberou žádný ohled. Poučení z českých dějin k vlastní škodě vytěsňujeme z paměti, to špatné pak s oblibou relativizujeme.
Po našich tragických zkušenostech se západní zradou z Mnichova (1938), prosovětském komunistickém převratu (1948) a proradné okupaci „spojeneckými“ vojsky Varšavské smlouvy (1968) si ovšem nemůže suverénní Česká republika dovolit stát bokem dění. To by popřelo étos a výdobytky listopadové revoluce z roku 1989. Už si to ani neuvědomujeme, ale za chvíli uplyne 34 let, co žijeme ve svobodě a demokracii. Při pohledu zpět je to mimořádně dlouhá doba, kdy naše těla nepustoší války a naše duše nedecimují zrady. Aby to vydrželo, musíme pro to něco udělat.
Nemůžeme si totiž nic namlouvat, Česká republika není od svého vzniku žádným vlivným hráčem na evropském (o světovém ani nemluvě) poli. Nebyla jím ani v době, kdy byl exprezident Václav Havel obletován ze Západu, Východu, Severu i Jihu. Náš hlas někdy připomínal kuňkající žábu, často byl rozporuplný a nepochopitelný, protože mezi prezidenty, vládami a parlamentem panovala neshoda. Naše členství v NATO a Evropské unii jaksi odpovídalo potřebám těch silnějších mít ve střední Evropě zázemí a klid. Nedokázali jsme si prosadit svou, jak to dělají státy jako Nizozemsko, Dánsko či Švédsko, na jejichž úrovni bychom v rámci vlivu mohli a měli být. Korunovala to katastrofální politika prezidenta Miloše Zemana a kdysi vládnoucí ČSSD, která byla lísavá k Rusku a Číně.
To všechno je pryč. Jenže za našimi humny zuří nová válka dvou neslučitelných světů – Ukrajiny a Ruska. Česko v ní mohlo zůstat stát stranou, jako to udělalo Maďarsko, Rakousko, Švýcarsko a další země. Ale neudělalo to. Česká republika je už rok a půl jedním z největších spojenců Ukrajiny, přijala i bezprecedentní počet ukrajinských uprchlíků, a tím se vrátila na evropskou diplomatickou mapu, z níž postupně mizela za prezidentů Klause, a především Zemana.
Někdo tvrdí, že je to chyba, že to není „naše válka“. Jenže my si s ohledem na Mnichov 1938, puč v roce 1948 a potupu v roce 1968 nemůžeme hrát na to, že se nás konflikt na Ukrajině netýká, protože je to i gigantické soupeření mezi Ruskem a Západem. Pokud Ukrajinci prohrají, bude to i naše prohra, která bude mít opět dlouhodobé následky.
Vyhrocenou diskusi, jež se před pár dny strhla kolem návštěvy Volodymyra Zelenského v Praze, proto považuji za nepatřičnou. Cestu ukrajinského prezidenta po několika zemích korunovalo to, že z tureckého azylu přivezl pět velitelů, kteří loni hrdinně bojovali v epické (a prohrané) bitvě o město Mariupol. Zelenskyj přivezl domů velitele na palubě českého vojenského speciálu. A to byla naše hvězdná hodina.
