Jefim Fištejn: Přes 500 dní ruské invaze. Poměr sil mezi civilizačními rivaly, Ukrajinou a Ruskem, se změnil

V dnešním světě nikdo nic nedává zadarmo, pro něčí modré oči. A to znamená, že dávající ruka, pokud to není dobročinnost, přece jen očekává něco za něco, nějakou protihodnotu. Maličkost, kterou bojující Ukrajina nabízí výměnou za různé tržní zboží, je všehovšudy naše budoucnost. Málem jsme ji promrhali v návalu zdánlivě aktuálnějších strachů, úzkostí, palčivých hrozeb a neřešitelných problémů. Ve výsledku „kolektivní Západ“ přestal chápat, proč vlastně existuje a kam kráčí. Má naše civilizace ještě nějaký vyšší smysl, vyšší princip mravní? Anebo odteď a navždy se bude řídit jen zákony politické rutiny, kde každý další krok mechanicky vyplývá z předchozího a žádná událost není důvodem k osvěžení původního smyslu? A najednou, bác ho, přišla válka! Prý konflikt dvou stran, kde sotva lze určit, která je v právu. Ve výsledku je to věcný spor stran konfliktu, k nimž je třeba se stavět neutrálně. Logika je to úpadečná a odpovídá celkové kognitivní disonanci Západu, než ho Ukrajina vyvedla z mdlob a letargického snění. Na povrch vyhřezl původní smysl zápasu: jedna strana je násilník, druhá oběť znásilnění.

Zelenskyj bolestně překvapil mnohé politické rutinéry. Ve skutečnosti v jeho první zcela živelné reakci na nabídku odvozu je skryt filozofický svár mezi přizdihráčskou mentalitou tehdejšího Západu a zarážejícím odhodláním Ukrajinců jít ve svém sebeodevzdání až na konec, v duchu hesla „Vlast, nebo smrt!“. Není to vlast našich mírových štváčů ochotných prodat svou matku do nevěstince. Je to vlast odhodlaných sebeobětavých bojovníků, kteří vědí, proč a za co umírají a zabíjejí. Je trapné v té souvislosti mluvit o stranách konfliktu, neboť jen jedna z nich ví, za co válčí, zatímco druhá zabíjí a umírá za mrzký peníz, za loupežnický žold.

Jak na to?