Viliam Buchert: Summit NATO a hrátky s Ukrajinou. Mnozí ji v alianci nechtějí, USA se bojí války s Ruskem
Hodně vzletných slov o Ukrajině, ale nepříliš jasná cesta, kdy a zda vůbec se tato země stane členským státem Severoatlantické aliance. Takový je výsledek summitu NATO v litevském Vilniusu v případě nejočekávanější věci, která se zde projednávala. V komuniké z jednání se pouze vágně praví, že Ukrajinci dostanou pozvánku „až se spojenci shodnou a budou splněny podmínky“. Shoda se ale nemusí najít nikdy. Přitom už v roce 2008 americký prezident George W. Bush (k nelibosti Německa a Francie) Kyjevu slíbil, že se bude moci připojit k Akčnímu plánu členství v NATO. Jenže to bylo později odmítnuto. A není ani náhodou, že hostem summitu aliance byl v roce 2008 v Bukurešti ruský prezident Vladimir Putin, který před vstupem Ukrajiny do NATO vždy varoval. Proč ale členství Ukrajiny drhne i dnes?
Než v úterý na summit ve Vilniusu dorazil Volodymyr Zelenskyj, zveřejnil ukrajinský prezident věty, které podle některých diplomatů na místě akce vzbudily pozdvižení a v zákulisí se objevila kritika, že Zelenskyj „zachází až příliš daleko“. Co řekl? „Je to bezprecedentní a absurdní, když není stanoven časový rámec ani pro pozvání, ani pro členství Ukrajiny. A zároveň jsou přidány vágní formulace o 'podmínkách' i pro pozvání Ukrajiny… Zdá se, že není ochota ani pozvat Ukrajinu do NATO, ani ji učinit členem Aliance. To znamená, že se ponechává příležitost vyjednat členství Ukrajiny v NATO při jednáních s Ruskem. A pro Rusko to znamená motivaci pokračovat v teroru.“
Vrcholní představitelé Severoatlantické aliance se ovšem zaklínají, že po Vilniusu se naopak cesta do NATO pro Ukrajinu otevírá. Je ale zjevné, že něco takového chce třeba Polsko, Česko, pobaltské státy, Nizozemsko nebo Dánsko, ale z různých vnitropolitických či globálních důvodů váhají USA či Německo, které vágní formulace do komuniké prosadily. A to nemluvíme o Maďarsku, které je v současnosti proti členství Ukrajiny.
Pro lepší pochopení určitého odstupu některých zemí k rychlému členství Ukrajiny v alianci, citujme slova Johna Kirbyho, mluvčího americké Rady pro národní bezpečnost: „Podívejte, už jsme řekli, že místo Ukrajiny v budoucnosti bude v určitém okamžiku v alianci. Mají reformy, na kterých musí zapracovat. Vláda práva, řádná správa věcí veřejných, politické reformy, které je třeba provést, a právě teď jsou ve válce... Nakonec ano, NATO bude pro ně v popředí, ale teď na to není vhodná doba.“ Kdy bude vhodná doba, není ale známo, protože válka na Ukrajině může trvat léta a napětí ve vztazích s Ruskem nezmizí další desetiletí. A NATO nechce jít do otevřené války s Ruskem, což by ale v případě pokračování konfliktu podle aliančních závazků muselo, pokud by ovšem byla Ukrajina plnoprávným členem. Když nebude, je situace jiná, prostor pro velmocenské manévrování a strategické čachry zůstává otevřen.
Ukrajina raději ne?
Některé argumenty proti členství Ukrajiny zní ale daleko drsněji a slyšíme je zejména v americké odborné veřejnosti. Například Justin Logan (ředitel obranných a zahraničněpolitických studií v Cato Institute) a Joshua Shifrinson (docent na School of Public Policy na Marylandské univerzitě) 7. července v textu v prestižním politologickém časopise Foreing Affairs označili členství Ukrajiny v alianci za nebezpečný nonsens. Podle nich by to mohlo někdy vést až k válce, možná i jaderné, Ameriky s Ruskem. Píší: „Ukrajina by neměla být v NATO vítána, a to by měl americký prezident Joe Biden dát jasně najevo. Odpor Kyjeva vůči ruské agresi byl hrdinský, ale nakonec státy dělají to, co je v jejich vlastním zájmu. A v tomto případě bezpečnostní přínosy ukrajinského vstupu pro Spojené státy blednou v porovnání s riziky, která s sebou přináší její vstup do aliance. Přijetí Ukrajiny do NATO by vyvolalo vyhlídku na chmurnou volbu mezi válkou s Ruskem a s ní spojenými ničivými důsledky nebo ústupem a znehodnocením bezpečnostních záruk NATO v celé alianci. Na summitu ve Vilniusu i po něm by bylo moudré, kdyby vedoucí představitelé NATO uznali tyto skutečnosti a zavřeli Ukrajině dveře.“
Někteří američtí experti také upozorňují, že pokud by se Ukrajina připojila k alianci, břemeno hledání zdrojů na její obranu v případě dlouhé války s Ruskem, by neúměrně leželo zejména na Spojených státech. To se děje už dnes. Jenže příští rok jsou v USA volby, a kdo bude hodně slibovat Ukrajině (opět zazní samozřejmě její verbální podpora, protože chování Ruska je zcela nelegitimní a nebezpečné), ten podle všeho nenajde u voličů jednoznačnou podporu. Navíc za nejsilnějšího strategického soupeře pro budoucnost nepovažuje dnes Amerika putinovské Rusko, ale stále agresivnější Čínu. A tímto směrem chce napřít pozornost i používat více zdrojů v případě zbrojení.
Do hlavy Vladimira Putina nevidíme (nic hezkého bychom tam ani neviděli), ale dá se předpokládat, že nabídky Ukrajině na rychlejší cestu do NATO využije a zneužije k tomu, že si tím odůvodní pokračování současné války na tak dlouho, jak jen to bude možné. Existuje i další varianta – konflikt kvůli vyčerpání a ohromným ztrátám na čas ustane, ale kdyby se mělo členství Ukrajiny v alianci skutečně přiblížit, Rusko opět zaútočí a tím znemožní Kyjevu přijetí, protože NATO neustále opakuje, že nebude přijímat země, které jsou ve válce. Může to být nakonec dlouhodobý začarovaný kruh.
Na druhou stranu si ale Ukrajina za svůj statečný boj podporu zaslouží a pro Západ je velmi důležitá jako obranný val proti ruské rozpínavosti. Jak z tohoto dilematu v příštích letech NATO vybruslí, jen uvidíme.
Pomoc s podmínkou
Většina členských zemí NATO přitom v současnosti významně kvůli ruské agresi pomáhá Ukrajině v případě zbrojních dodávek, nebo pokud jde o finanční a humanitární pomoc. Ta podpora ale není u všech zemí ani bezpodmínečná, ani se neví, jak dlouho a v jaké podobě vydrží. Jeden příklad za všechny. Všichni vojenští experti se zcela jednoznačně shodují, že současná ukrajinská protiofenziva, jejímž cílem mělo být osvobození okupovaných území, je pomalá i kvůli tomu, že Rusko má převahu v případě vzdušných sil. Ukrajina na to upozorňuje už dlouho a žádala dodání moderních stíhaček. Takže před několika dny (aby to zaznělo před summitem ve Vilniusu) bylo oznámeno, že koalice 11 členských zemí NATO začne s výcvikem ukrajinských pilotů pro obsluhu bojových letounů F-16 v Dánsku na začátku srpna a později má kvůli tomu v Rumunsku vzniknout další výcvikové středisko. Dodání F-16 by umožnilo lépe ochránit i ukrajinské civilisty a infrastrukturu před ruskými útoky.
Zvláštní ale je, že součástí koalice jedenácti zemí, která začne s výcvikem ukrajinských pilotů i dalšího potřebného personálu, jsou i státy, které nemají letouny F-16 vůbec ve výbavě. Navíc žádný stát ještě závazně Ukrajině tato letadla neslíbil. A pokud o tom někdo uvažuje (konkrétně Dánsko), mohlo by se tak stát až za několik let, až přezbrojí. Navíc výcvik trvá zhruba 8 až 10 měsíců (dá se prý urychlit na měsíců šest), ale bojové zkušenosti se získávají léta. Jenže český prezident Petr Pavel na veřejné diskusi NATO Public Forum v úterý ve Vilniusu řekl, že „uvidíme další pokles ochoty masivně podporovat Ukrajinu dodatečnými zbraněmi… tyhle podmínky pravděpodobně povedou k závěru, že to, co bude dosaženo do konce roku, bude východiskem pro vyjednávání“. Tím myslel vyjednávání s Ruskem a možné letošní ukrajinské zisky na frontách. Takže až proběhne výcvik ukrajinských pilotů a dorazí někdy stihačky, může být Moskva opět v pozici, že se s ní bude mluvit a bude muset jednat.
Členství Ukrajiny pak bude ale opět oddalováno. Podobně, jak jsme to viděli právě teď na summitu NATO ve Vilniusu. Vzletná slova o podpoře Ukrajiny na tom nic nemění.
