Adéla Knapová: Proč se ke Kunderovu skonu vyjadřují povětšinou muži? Ženy, obzvlášť spisovatelky, ho nemají rády
Milan Kundera v mém životě rozhodně zanechal stopu. Když zvážím všechna pro a proti, převáží to kladné. Byť jsem vnitřním ustrojením feministka a on byl ve svých textech ukázkový misogyn.
Nejdřív jsem myšlenku na to, vypořádat se s úmrtím slavného spisovatele českého původu Milana Kundery za pomoci psaného ohledání vlastního vztahu k němu, zamítla coby trapnou. Pak mě kolegyně Kateřina Kadlecová přesvědčila, že právě tak to napsat mám, že to má smysl. Mému pocitu trapnosti navzdory. Mimo jiné i proto, že se ke Kunderovu skonu vyjadřují povětšinou muži; ženy – obzvlášť spisovatelky – tu potřebu nemají. Nemají ho rády. Mnohé. Pochopitelně. Já ho vlastně taky nemám ráda, až na to, že mám. Byl pro mě vzorem a zároveň antivzorem. Ale byl. A zatím stále je – dokud se budou číst, tak bude – ve svých knihách.
Feministka a misogyn
Milan Kundera v mém životě rozhodně zanechal stopu. Když zvážím všechna pro a proti, převáží to kladné. Byť jsem vnitřním ustrojením feministka a on byl ve svých textech ukázkový misogyn, jsem také spisovatelka a miluju hru se slovy a výrazy a obsahy a přesahy, mám ráda ironii, sarkasmus a lehkou kousavost, taky balancování na hraně kýče, trapnosti, sentimentu. To všechno u Kundery je, a podle mě v mistrovské kombinaci.
Dlouho jsem žila v domnění (zhusta vyvolávaném pedagogy a mentory na všech možných školách), že moje mnohoznačnosti a (sebe)ironie v textech ať už publicistických, nebo prozaických nemají co dělat. Po přečtení Kundery jsem mohla všechny zákazy a „dobré rady“ ignorovat snadněji. Tím získal první bod. I díky tomu jsem byla ochotná mu prominout, jak nás, ženy, svou samozřejmou blazeovaností, již dokonce občas nazýval láskou, trapně objektifikoval. Byť mě to štvalo a ne že ne.
Postupně jsem přečetla všechna jeho beletristická díla a většinu esejů. A čím víc jsem četla, tím víc jsem měla pro jeho postoj nejen k ženám cosi jako pochopení. Čtete dobře. Pochopení.
Protože pro mě je Milan Kundera kronikář doby minulé. Já ji ještě coby dítě zažila, částečně jsem v ní vyrostla, je zcela otisknuta v mých rodičích a vzorcích jejich chování. Mám pro něj tedy sentimentální pardon, protože on za to zkrátka nemohl. V životě se mu vlastně nic hrozného nestalo, nezažil hladomor, znásilnění, únos, válku (díky bohu za to), a tak mohl s krutou lehkovážností vyvoleného pitvat bolesti privilegované společnosti.
Zachycoval život v době, která už nezvratně končila (se vším zlým, ale i dobrým; tím hlavně, tak to přece bývá), přetrvávaly jen poslední záškuby svalové hmoty a on si to uvědomoval, nechtěl to, bylo mu to líto, současně jako člověk jasné inteligence a ostrého vhledu věděl, že se s tím nedá bojovat. A tak tento svůj mizející svět zapisoval a popisoval, glosoval lépe a ostřeji než ostatní, přesto logicky v limitech hranic, v nichž vyrůstal a které si s sebou vzal do Francie.
Dojemné vyznání
To není výtka či kritika. Kundera zůstal svůj, neměnný. Z normalizačního Československa si s sebou odvezl představu středoevropanství se vším dojemným, co k ní patří – a co mám i já ráda, čím se občas vědomě dojmu a tím se ukotvím ve světě, který mi mizí pod nohama, a já mám strach z pádu.
Ve Francii Kundera středoevropanství přirozeně přetavil v líbivém francouzském stylu a zakonzervoval ho do svých textů, které jsou podle mne dojemným vyznáním lásky Evropě a její kultuře, jak si ji vysnil. Tedy toho nejlepšího a nejkrásnějšího na pozadí ošklivého a (zdánlivě) krutého.
Můžeme se dohadovat, jestli je to dobře nebo špatně a proč. Jestli to znamená, že jeho texty za pár let zestárnou, jako začínají trouchnivět ty Philipa Rotha. Jestli… Ale mě to nezajímá. Jsem ráda, že jsem Milana Kunderu četla. A jsem ráda, že mám jeho díla v knihovně. Třeba je ještě někdy budu číst.
Jsem ráda, že Milan Kundera žil a že psal. Je pro mě stejně půvabný a svým způsobem důležitý jako starožitný porcelán, ze kterého už léta každé ráno piju čaj.
Nikdo z nás nemůžeme překročit hranice sebe sama. Možná se je můžeme snažit zpochybnit. To Kundera příliš nedělal. Zpochybňoval mnohé, smál se a žertoval, mystifikoval, popichoval, znevažoval, překvapoval, odkrýval, zachycoval, přesto vždy s pochopením a… Ne. Myslel si, že s pochopením, ale minimálně pro ženské postavy ho příliš neměl – jak typické pro muže jeho doby.
Ani to není výtka. Tak to zkrátka v jeho dílech je, můžu se maximálně pousmát. Jako se usměju, když můj dědeček zareaguje na nějakou současnou událost z úhlu svého desetiletími prověřeného ušáku v koutě obýváku, z něhož už léta nevychází. Často vyhmátne podstatu problému, jen úhel jeho pohledu se už dávno míjí s mým, o mladších generacích nemluvě. A je to tak v pořádku. Každý teče jiným proudem času. Prolínáme se, potkáváme, ale naše prameny míří odjinud a jinam.
Světový spisovatel
Milan Kundera vyvolával za svého života silné emoce. Ať ho máte rádi, či ne, byl světově známý spisovatel. Už jen za to bychom mu my, autoři tvořící v českém jazyce, měli být vděční. Ukázal nám, že to jde, že se nemůžeme donekonečna vymlouvat na to, jak jsme malí, takoví sví, čeští, takže nás nikdo jiný nemůže dostatečně pochopit nebo ocenit.
Ano, Kundera měl štěstí. V tom, že ho zahraniční publikum přijalo s otevřenou náručí, sehrálo velkou roli dění v Československu roku 1968. V následujících pár letech bylo všecko z východního bloku, co uniklo na Západ, sexy a cool. Ale taky na svém „štěstí“ tvrdě pracoval. Odmítal limity spisovatele malého národa. Pro mě to znamenalo a znamená mnoho.
I proto se nestydím říct, že ho obdivuju.
Navíc – nemůžete se zlobit na pohlednici, že nepokračuje za hranici kartonu, na kterém je vytištěna. Pokud jde o Kunderova díla, jsou pro mne pohlednicemi krásnými, netuctovými, dojemnými, kýčovitě sentimentálními v tom nejlepším smyslu slova. Takových pohlednic není moc. Jsou vzácné. Je to záznam minulosti, který chce putovat do budoucnosti a i tam mít co říct.
A to chce přece každý spisovatel, já tedy určitě – zachytit život, nebo aspoň něco z jeho podstaty, do textu, který přežije cestu časem, již my, bytosti z masa a kostí, podniknout nemůžeme. Být svědkem své doby, jako byl Kundera. I se všemi chybami, které tkvěly hluboko v DNA té staré dobré Evropy.
