Viliam Buchert: Šokující vítězka Wimbledonu Vondroušová byla jako džin vypuštěný ze zázračné lahve
Zdání může klamat. Markéta Vondroušová, která v sobotu odpoledne zvítězila na nejslavnějším tenisovém turnaji světa ve Wimbledonu, při samotném zápase působila nezvykle klidně. Nedělala teatrální gesta, nerozčilovala se, moc se neusmívala, dokázala potlačit své emoce. Soustředila se pouze na sebe a svoji hru. A po 60 letech se stala senzačně první nenasazenou hráčkou, která v ženské dvouhře ve Wimbledonu vyhrála. Loni zde byla jako turistka se zápěstím v sádře, letos triumfovala šokujícím způsobem na travnatém povrchu, na kterém měla doteď pouze čtyři vyhrané zápasy. Zařadila se tak po bok legend jakým jsou zde Martina Navrátilová, Jana Novotná či Petra Kvitová.
Markéta Vondroušová působila letos ve Wimbledonu trochu jako přelud, jako džin vypuštěný z tenisové zázračné láhve. Do začátku turnaje byla na 42. místě světového žebříčku a jak napsala britská stanice BBC, „Vondroušová byla v poslední době tak daleko pod tenisovým radarem, že ani neměla movitého sponzora na oblečení“. Navíc se ji nikdy nedařilo na trávě. „Na antuce nebo na tvrdém povrchu bych řekla, že to možné je. Ale na trávě to možné nebylo. O to šílenější je, že se to děje,“ tvrdila před sobotním finále. Zajímavé také bylo, že při jejich zápasech bylo sice publikum velmi korektní, ale současně zaujaté a více fandilo soupeřkám Vondroušové. Zjevné to bylo především v semifinále, ve kterém většina diváků investovala energii i hlasivky do možného postupu Ukrajinky Eleny Svitolinové, která je pouhých devět měsíců po porodu a měla velkou podporu kvůli válce v její zemi.
Pozoruhodné pak bylo, že tým Vondroušové zvolil pro každý zápas Wimbledonu trochu jinou taktiku a že přes zjevnou vnitřní nervozitu se česká tenistka snažila za každou cenu udržet nervy na uzdě. Ostatně její finálová soupeřka Ons Džábirová z Tuniska před rozhodujícím zápasem řekla, že vyhraje ta, který udrží emoce na uzdě. A bylo zjevné, že Džábirová to nedokázala tak, jako Vondroušová.
Symbolické pro českou stranu také bylo, že Jan Kodeš, který vyhrál Wimbledon přesně před 50 lety, seděl v lóži s týmem, rodinou a přáteli Vondroušové, i když mohl sedět mezi celebritami jinde.
Triumf Markéty Vondroušové potvrdil i dlouhou dobu známou věc – český ženský tenis je lahůdkovou záležitostí českého sportu. Ve světovém žebříčku je momentálně v první padesátce až osm českých tenistek. V letošním Wimbledonu nebyla ve finále přitom jen Vondroušová, ale i Barbora Strýcová ve čtyřhře a juniorka Nikola Bartůňková.
Pokud si navíc přivlastníme Martinu Navrátilovou (v tomto případě bychom snad mohli, protože jí samotné by to zřejmě nevadilo), která vyhrála po své emigraci z Československa jako americká občanka Wimbledon ve dvouhře 9 krát a ve čtyřhře 7 krát a připočítáme vítězství Jany Novotné (1998) a Petry Kvitové (2011 a 2014), je to nesmírně utěšená série.
Markéta Vondroušová na to navázala letos hodně nečekaně. Ale zcela zaslouženě. Navíc její vystupování bylo skromné a příjemné, bylo v naprostém kontrastu k tomu, co vidíme a zažíváme v poslední době někdy doma.
Bravo!
