Španělské volby stabilitu nepřinesly. Slaví hlavně katalánský separatista v exilu
Španělští voliči včera v předčasných volbách rozdali svým politikům karty vůbec nejsložitějším možným způsobem. Cesta k jakékoli vládě bude hodně trnitá a k dlouhodobě stabilnímu kabinetu téměř nemožná.
Maximálně hořká výhra
Nejvíce hlasů i křesel v dolní komoře španělského parlamentu získali konzervativní lidovci, kteří jsou tradiční pravicovou stranou hlavního proudu. Jejich lídr Alberto Núñez Feijóo sice z role opozičního lídra přivedl partaj k vítězství, ale k pozici nového premiéra má zatím „Pan Obyčejný“ poměrně daleko. Pravicová většina v parlamentu totiž z rozhodnutí voličů není. Tu by teoreticky s lidovci mohli vytvořit nejenom navarští a kanárští regionalisté, ale hlavně pravicově protestní strana Vox. Ta se se svým ultrakonzervativním programem a protipřistěhovaleckou rétorikou už chystala, stejně jako Feijóo do vlády, ale nakonec se stala největším poraženým nedělního večera. Právě oslabení strany z krajního konce politického spektra totiž nejenom vzalo lidovcům šanci na sestavení parlamentní většiny, ale Vox sehrál ve volbách i roli strašáka, který zmobilizoval levici. Lídr lidovců Feijóo, který po dřívějších triumfech v rodné Galicii, kde byl regionálním premiérem, vyhrál i své páté volby v řadě, ale zároveň si připsal maximálně hořkou výhru.
Poznal to hned při svém vítězném povolebním projevu před madridskou centrálou Lidové strany, kde ho část stranických příznivců uvítala skandováním jména jeho vnitrostranické rivalky – premiérky Regionu Madrid Isabely Díaz Ayuso. Feijóo si teď může jako maximum možného vynutit opakování voleb, ale do nich by už nemusel jít jako lídr, protože za zády má právě tuto populární a ambiciózní lídryni konzervativního křídla lidovců.
Sedm životů Pedra Sancheze
Sázka na „volby s ventilátory“, jak se ve Španělsku kvůli netradičnímu letnímu termínu i velkému horku včerejšímu hlasování přezdívalo, naopak vyšla dosavadnímu socialistickému premiérovi Pedru Sánchezovi. Ten schytal brutální porážku v květnových komunálních a regionálních volbách, kde skoro všude vyhrála modro-zelená většina lidovců a populistů ze strany Vox. Levice se v tu chvíli zdála rozdrcena i kvůli rozkladu krajně levicové formace Podemos.
Sánchez ovšem už po několikáté v kariéře vsadil ve stylu „všechno, nebo nic“ a podobně jako v roce 2019 všechny zaskočil vypsáním předčasných voleb. V nich se pak zaměřil na strašení Voxem a jeho možnou účastí ve vládě. Lidovci mu navíc na tuto notu nahráli, když v některých regionech uzavřeli koalici s Voxem, místo aby se od něj nechali jen podporovat.
Bič Sánchezových předčasných voleb navíc sjednotil krajní levici od Podemos po komunisty, ekology a levicové regionalisty do koalice Sumar, která víceméně udržela výsledek krajní levice z roku 2019.
Sánchez vedl kampaň pod heslem ochrany své progresivní a hodnotově dost levicové agendy, kterou v posledních čtyřech letech prosadil a strašil návratem do „temné minulosti“ a k politickému extrému, ačkoli sám vládl čtyři roky s Podemos a komunisty. Ve španělsky mluvících regionech ho sice předstihli lidovci a socialisté tam jen udrželi pozice z minulých voleb, ale v jazykově odlišných regionech, jako je Baskicko či Katalánsko, strašení „fašisty z Vox“ ve vládě zabralo. Tady socialisté porazili místní autonomistické a separatistické strany, které naopak doplatily na to, že navzdory svým deklaracím poslední čtyři roky držely Sáncheze a Podemos u vlády.
Vůdce španělských socialistů naopak dokázal, že má sedm politických životů. Vždy když je nejhůř, dokáže se zmobilizovat k překvapivým úspěchům. Ani on ale teď nemá snadnou cestu k návratu do paláce Moncloa, kde sídlí španělští premiéři.
Frankensteinova koalice
Hlavním vítězem volebního patu je totiž v bruselském exilu žijící katalánský expremiér Carles Puigdemont, stíhaný ve Španělsku za nelegální referendum o katalánské nezávislosti. Klíče k moci teď ve Španělsku totiž drží katalánští, baskičtí a galicijští regionalisté a separatisté. Koalice socialistů, krajní levice s podporou pěti regionalistických stran různých národností a odstínů si už ostatně ve španělských médiích vysloužila označení, že Frankenstein by proti ní byl jen „hadrovou panenkou“.
S podporou části regionalistů (včetně katalánských separatistů nebo baskické formace blízké tradici teroristů z ETA) do teď Sánchez sice vládl, ale teď nemá ani s nimi většinu. Ke znovuzvolení premiérem by po nedělních volbách potřeboval navíc i minimálně zdržení se Puigdemontovy silně separatistické strany Spolu pro Katalánsko (Junts per Catalunya). To ale její poslanci zatím vylučují a vzkazující Sánchezovi, že to určitě neudělají „za nic“. Jejich cena za umožnění levicové vlády bude každopádně vysoká a spekuluje se, že může obsahovat i amnestii pro Puigdemonta, což by bylo ve většině Španělska hodně nepopulární. I proto se pár hodin po zveřejnění výsledků ve Španělsku za nejpravděpodobnější scénář považuje opakování voleb na přelomu listopadu a prosince.
