Ještě na začátku července jsem si představoval, že kromě klasického tématu počasí (tomu se věnujeme i v tomto vydání Reflexu) se budou letní diskuse točit kolem vojenské ofenzívy Ukrajinců a v případě společensko-kulturních témat kolem očekávaného filmu Oppenheimer. Portrét jednoho z otců atomové pumy, Roberta Oppenheimera, který byl vynikajícím vědcem, ale i nesmírně komplikovaným excentrickým člověkem, najdete v naší rubrice Causa. Ve světě se objevilo i mnoho analýz a komentářů, v čem je film Oppenheimer dobrý a v čem nikoli, jaký byl on samotný vědecký génius, jak se lidstvo změnilo po katastrofickém bombardování Hirošimy a Nagasaki i jak se dnes postavit k jaderným zbraním. Nastolena byla i otázka, zda nás čeká v budoucnosti ničivá atomová válka. Vše věci veledůležité, ovšem daly se předpokládat. Jaké ale bylo moje překvapení, když v posledních týdnech vše převálcovala mánie a záplava reakcí na americkou komedii Barbie.
Růžové šílenství zaplavilo svět. Film rychle zdolal hranici jedné miliardy dolarů v tržbách a v počtu diváků hladce převálcoval poněkud dýchavičného Oppenheimera. Fenoménu Barbie se věnují i vlivná média, noviny jako The New York Times, El País či televize BBC. Mekka světové konzervativní novinařiny, britský magazín The Spectator, zveřejnila k zdánlivě kočičímu růžovému Barbie tématu snad 10 článků. Je to normální? Kde pramení taková posedlost?
Barbie není jen obyčejná panenka, léta je kultovní věcí. Podle dostupných informaci se dohromady prodalo 1,5 miliardy kusů jejích různých podob. Barbie vyvolává i vášně, protože překročila mantinely určené pro pouhou hračku pro děti. Je to globální společenský fenomén. Její letitá kritika se často soustředí na obavy, že děti považují Barbie za vzor a budou se ji snažit napodobovat a že podporuje nerealistickou představu o tělesném vzhledu mladé ženy. Co jiného čekat od panenky, která má vymodelovaná prsa. Před několika dny jsem proto našel i na první pohled zasvěcenou analýzu, že „svět Barbie normalizuje plastickou chirurgii“. Po premiéře filmu se však objevily především stovky článků, jak Barbie svým specifickým způsobem pomohla řešit genderové otázky, čím je prospěšná (i neprospěšná) v otázkách feminismu. Podívejte se na některé titulky, jež svědčí o tom, že i jednoduchá chytlavá filmová satira může v dnešní době přerůst v monstrózní platformu pro diskusi o čemkoli:
Růžová je politická: Jak Barbie spojuje aktivismus, zábavu a běžný obchod.
Barbie a rozmanitost: dlouhá cesta kritiky a změn.
Seznamte se s obrovskou komunitou sběratelů Barbie: Když to lidé zjistí, dívají se na vás, jako byste byli z Marsu.
Úspěch filmu Barbie je pro diváky vzkazem Hollywoodu: Dejte nám něco nového.
Nadměrná ženskost může být podvratná a posilující – zeptejte se Barbie.
Barbie: Příliš vypočítavá, samolibá feministická sebeparodie.
Mnoho let se s takovou urputností a vážností nediskutovalo o nějaké komedii. Reakce diváků jsou většinou pozitivní, globální liberální elita spokojena, někteří kritici se ale pozastavují nad úrovní takového údajně nedůstojného díla. Přehnané reakce obou stran na film o panence hodně vypovídají o dnešní kultuře křehkosti a netolerance.
Vyjádřit se k filmu se stalo skoro normou. Pak ale dorazil WhatsAppem obrázek, jenž mi celou tu vážnou a přehnanou diskusi kolem Barbie rozstřelil. Je na něm ruský tatrman Vladimir Putin, jak sedí nahý na Barbie koni. Vtipné, ale ukazuje to na rozsah letošního letního růžového šílenství. A jak že je to vlastně na té Ukrajině?
Text vyšel jako úvodní nového Reflexu, který si můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
