V kauze Fremr selhal prezident i jeho poradci. Ti sice rozumí právu, ale uniká jim podstata bezpráví
Po silném tlaku veřejnosti se stává nejistým jmenování Roberta Fremra ústavním soudcem. Senát jeho nominaci posvětil, nicméně poté vypluly na povrch nové skutečnosti o tom, že Fremr za minulého režimu odsoudil více než 100 lidí za emigraci. Také byl soudcem politického procesu konstruovaného StB. Prezident si ve světle těchto zjištění ještě chce Fremrovo jmenování rozmyslet. Pokud by se rozhodl jej nakonec nejmenovat, dojde k bezprecedentní situaci, kdy se Senátem schválený kandidát nakonec ústavním soudcem nestane. Co nás přivedlo až do tohoto bodu?
Petr Pavel se chce chovat jako transparentní prezident a s věcmi, kterým moc nerozumí, jako je třeba ústavní soud, si rád nechá poradit. Za účelem výběru ústavních soudců tedy vznikl pro prezidenta poradní tým, který vede ceněný odborník na ústavní právo profesor Jan Kysela. Mít takový tým se na první pohled nezdá být špatné, a když jej vede na všechny strany respektovaná autorita, kterou pan Kysela dozajista je, nominacím to pak dává velkou váhu. I proto se jeví jako naprosto neuvěřitelné, že takový tým doporučí do ústavního soudu někoho, kdo má natolik problematickou minulost jako Robert Fremr. Prý se o tom nevědělo, rádci se řídili hlavně referencemi důvěryhodných osob a hloubková prověrka kandidátů podle Jana Kysely není jejich úkol.
Argument, který profesor Kysela k této věci uvedl, a sice že není BIS, aby mohl důkladně lustrovat minulost každého kandidáta, je absolutně směšný. Nebo je snad Marek Hilšer a Hana Marvanová BIS, když s těmito zjištěními v Senátu přišli? Navíc historik Petr Kreuz tvrdí, že mu trvalo půl hodiny, než v archivech problematické svazky našel.
Podobně jako na ústavní právo není odborníkem prezident Pavel, není jimi ani mnoho senátorů. Když tedy hlasovali o schválení nominace Roberta Fremra, není s podivem, že po doporučení tak respektované autority, jako je pan Kysela, řada senátorů dala na jeho výběr. Přesto i před tím, než se objevily poslední důkazy o Fremrově minulosti, přicházela řada pochybností. Jeho kariéra za minulého režimu tedy evidentně nebyla tak tajemná, jak by se z výroků pana Kysely mohlo zdát. Ten dále řekl, že řešil výhradně odbornou stránku kandidáta, který by nakonec měl být prodroben zkoušce veřejností v Senátu. To je krásná teoretická pohádka o tom, jak podle profesorů fungují ústavní procesy. Jenže jak k té zkoušce veřejností může zrovna v tomto případě prakticky dojít, když mají laičtí senátoři rozporovat odborný názor respektovaného odborníka? Na to si netroufne každý.
Já nic, já prezident
To, že poradní tým prezident má, není chyba. Chyba je, že se jím veřejně zaštiťuje, a tím svým způsobem en bloc obhajuje své rozhodnutí. Jistě, poslední slovo je na něm, ale kdyby s Fremrem přišel do Senátu sám, a ne s tím, že mu ho doporučil Kysela, zmíněná zkouška veřejností by proběhla pravděpodobně úplně jiným způsobem. A možná bychom nyní nebyli tam, kde jsme.
Konečným vodítkem k vysvětlení toho, proč vůbec řešíme, jestli má být soudce politických procesů na ústavním soudu, může být ještě jeden, a to zdaleka nejabsurdnější výrok profesora Kysely, který v této věci pronesl. Je to prý domluva s prezidentem, že na ústavním soudu budou jen dva bývalí komunisté. To je tak absurdní a zároveň tolik vypovídající. A dobře to nastiňuje způsob uvažování, který v této kauze bohužel dosud převládal. Tato kvóta na komunisty totiž podtrhuje to, že profesor Kysela a jeho tým sice dokonale rozumí právu, ale uniká jim celkový rozměr bezpráví. Oni dovedou posoudit, co je na papíře, jakou měl kdo kariéru, jak je pečlivý soudce a důvtipný právník, jak se vyzná a kdo všechno ho respektuje. Ale míra toho, co je morálně a společensky únosné, se u nich nastavuje strojově, kvótou, nikoliv lidsky a pevnou zásadou.
Vtipy o právnících mají bohužel asi skutečnější základ než vtipy o blondýnách. I kvůli riziku takovéto fachidiocie je pravomoc jmenovat ústavní soudce dána do rukou prezidentovi, a ne nějakému kolegiu odborníků. Prezident reprezentuje dominantní občanský proud a jeho zásady ve více rovinách a vhodnost svých rozhodnutí má sám cítit. Ústavní soud nepředstavuje jen nejvyšší právní autoritu republiky, ale chrání i podstatu ducha našeho zřízení. A nárokem na jeho členy nemůže být jen profesní kvalifikace, byť jsou třeba v zásadách ohební jak rákoska. Jenže když si to neuvědomuje prezident ani jeho rádci, mohou nastat bezprecedentní situace jako nyní.
