Viliam Buchert: Ukrajinci v síti české zloby. Odporné reálné zločiny versus kolektivní vina
O žádném jiném národě jsme v posledních letech neslyšeli toho tolik, jako o Ukrajincích. Byla to slova obdivu, protože se postavili agresivní putinovské šelmě. Byly to ale i věty naplněné kritikou, protože ukrajinský stát nebyl v mnoha směrech v posledních desetiletích žádným vzorem ctností. Teď nás zasypala lavina antiukrajinských názorů v reakci na červnovou smrt mladého Roma v Brně po potyčce s Ukrajincem, na případ znásilnění a pokusu o vraždu patnáctileté dívky na Plzeňsku, které má mít na svědomí také Ukrajinec či další znásilnění v Praze. Jsou to odporné činy, ale hodit všechny Ukrajince do jednoho pytle nelze. Mohlo by to mít pro Česko velmi nepříjemné ekonomické následky.
Právě Ukrajinci (když nebudeme počítat Slováky, se kterými jsme předtím žili v jednom státě) jsou už přes 20 let největší menšinou cizinců v České republice. Každý má s nimi osobní zkušenost. Ve vztahu k nim byl ale vždy cítit určitý despekt, protože u nás často vykonávají hůř placené práce, nad kterými Češi ohrnují nos. Přezíravost ale předtím nebyla přetavena v nenávist a vyvolávání neklidu. Tyto projevy se začaly více objevovat v poslední době a jsou kojeny některými tragédiemi, velkým množstvím nových uprchlíků i cíleným vyvoláváním antiukrajinských nálad. Vlastně ani to není v našich moderních dějinách nic nového, vždy se našel někdo, na koho se „hodily“ domácí problémy a bolístky – na Židy, Němce, Rusy, Cikány (schválně nepíšu Romy, protože v této souvislosti se hovoří o Cikánech). Teď to slíznou Ukrajinci. Oprávněně?
K projevům nenávisti vždy spolehlivě vede nějaký silný impulz, spojený s tragédií nebo zločinem. To se stalo i v případě vztahu k Ukrajincům, jak je vidět z tragických kriminálních případů v Brně, na Plzeňsku či v Praze, které veřejnost pozorně sleduje. Každý čin má jiné důvody, ale reakce na ně jsou podobné: je potřeba zatočit s ukrajinskými uprchlíky, kteří zde „vraždí, zneužívají dávky a berou práci našim lidem“. U toho mnozí téměř nerozlišují, zda se jedná o ukrajinskou ženu prchající před válkou s dítětem, ekonomického migranta, který zde žije a pracuje mnoho let, nebo konkrétního člověka, který spáchal zločin. Objevily se projevy předsudečné nenávisti, hovoří se o kolektivní vině. Přitom u pachatele není nejdůležitější jeho původ, ale to, že se dopustil nějaké ohavnosti. Nelze proto akceptovat proklínání všech Ukrajinců, protože realita je, přes oprávněný vztek nad některými excesy, jiná.
Před zahájením proradné ruské války na Ukrajině, zde žilo koncem roku 2021 přechodně či trvale 196 875 občanů Ukrajiny. Mnozí z nich pracovali či pracují v nemocnicích, na stavbách, v řemeslných či úklidových službách, hospodách, hotelech či ve výrobních závodech. Stačí se zeptat majitelů firem a zjistíme, že bez Ukrajinců by měla česká ekonomika velké problémy. Naprosto zcestná je pak představa, že tito lidé berou Čechům práci. Je to přesně naopak! Vykonávají zaměstnání, o která dlouhodobě není mezi občany Česka zájem. Ukrajinci, kteří přijeli před válkou, také nebyli vyživováni sociálními dávkami. A že je český stát velká dojná kráva, na jejichž cecících se kdekdo přiživí. Naopak život Ukrajinců byl i zde často těžký, i když lepší než v jejich vlasti.
Kde se skrývá dlužník Vrabel a kdo je proruská svoloč? Zjistěte v kvízu, jak se vyznáte v českých dezinformátorech >>>
Po vypuknutí války loni v únoru se situace změnila a přijely statisíce ukrajinských uprchlíků. Část z nich už z Česka odjela, zůstává jich kolem 325 tisíc. Že jsme jim poskytli pomoc a místo pro žití je zcela správné, jen u toho nebagatelizujme fakt (vládní politici o něm moc nemluví), že je to hodně drahé, že to stojí ročně desítky miliard korun. A že se to některým českým občanům, kteří jsou sami v nesnázích, nelíbí. To by měla lépe vysvětlovat politická reprezentace. Ovšem vláda je v tom málo schopná a opozice naopak všeho schopná.
Oblíbenou konspirační teorií pak je, že cizinci, včetně Ukrajinců, se u nás významně (víc, než by odpovídalo jejich počtu) podílejí na kriminalitě, a proto je potřeba od nich český stát „vyčistit“. Podle statistiky Ministerstva vnitra mají cizinci za letošek k 30. červnu na svědomí 4 151 trestných činů. Což je 4,4 procenta z celkového množství a samozřejmě nejdou jen na vrub Ukrajinců. K tomu samému datu zde bylo registrováno přes milion občanů jiných zemí. Počet trestných činů spáchaných cizinci procentuálně tedy neodpovídá jejich celkovému počtu v Česku. Je nižší. Vždy byl nižší. Přesto se léta šíří, že je to jinak.
Každý zločin (i ten z Plzeňska, nad kterým zůstává rozum stát) má být potrestán bez ohledu na to, jakou má pachatel národnost, barvu pleti, náboženské vyznání nebo pohlaví. Ruka spravedlnosti si v tom nemůže nijak vybírat. Padni, komu padni. Pokud ale budou někteří Češi (naštěstí jich není většina) dál hovořit v případě Ukrajinců o „kolektivní vině“, může se jednou stát, že část z nich odejde. A to žádné vítězství pro Česko nebude. Naopak. Mělo by to vážné ekonomické a společenské následky, protože uprázdněná místa „naši lidé“ rozhodně nezaplní. Když ale masy ovládne zloba a vztek, které někteří lidí ještě přiživují šířením bludů, málokdo přemýšlí o tom, co se může stát.
Text vyšel také jako úvodník nového Reflexu, který si můžete koupit v našem Ikiosku >>>
