Iva Brožová: Volba soudce Fremra byla na hraně honu na čarodějnice, zůstala po ní divná pachuť
Předesílám, že jsem nikdy nebyla členkou KSČ a o zločinnostech komunistického režimu, jako dcera zahraničního letce, který za druhé světové války bojoval ve Velké Británii, nemám žádných pochyb. Přesto volba soudce Fremra do Ústavního soudu, podle mého názoru, nahrála anarchii, nahodilosti, nepředvídatelnosti a nesla známky aktivismu.
Zpět do minulosti
Začnu tím, že Senát po třiceti letech překvapivě rozehrál téma členství v KSČ a předrevoluční soudcovská rozhodnutí kandidáta. Navíc se nesl v duchu: cokoliv řekneš bude použito proti tobě. Jako příklady uvedu vytýkaný nedostatek pokory kandidáta, ačkoliv dostatečná pokora je sama o sobě nepřezkoumatelná, nebo byl kandidát obviněn ze lži, když si s odstupem třiceti pěti let postupně ujasňoval, kterého z obžalovaných v kauze Olšanské hřbitovy hájil JUDr. Otakar Motejl. Z celkové atmosféry slyšení bylo člověku úzko, nic nebylo důležitějšího než zúčtování s bývalým soudcem komunistického režimu.
Stranou pozornosti senátorů zůstalo, že tu byly porevoluční orgány (Komise ČNR, spolupracující s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných) přezkoumávající všechny soudce i zpochybněná rozhodnutí. Stejně tak se senátoři necítili vázaní v kauze Olšanské hřbitovy ani rozhodnutím tehdejšího rehabilitačního soudu. Senátory nedrželo ani zpátky, že stát už jednou kandidáta prověřoval, když byl vyslán k mezinárodním trestním soudům, a že by mohli poškodit naši důvěryhodnost v zahraničí, a dokonce i mezinárodní soudy včetně rozhodnutí, na kterých kandidát participoval. Uvedené nerespektování rozhodnutí kompetentních orgánů prospívá anarchii a vytváří prostor pro totalitní tendence a nálady. A aby toho nebylo málo: Senát nezadržel ani soudcovský zákon z roku 1991, který rozhodl o kontinuitě soudců totalitního režimu a současně myslel i na očistu soudcovského stavu, neboť určil lhůtu do 31.12.1993, ve které bylo možné každého soudce, nejen komunistu, zpochybnit a odvolat s tím, že uplynutím této lhůty nelze jíž soudce totalitního režimu zpochybňovat. Důvodová zpráva k zákonu se odvolávala na princip právní jistoty a nabytých prav.
Ostatně, že se atmosféra v Senátu neslučovala s významem, který jako rada starších má mít pro demokratický právní stát, a pro který je nazýván pojistkou demokracie, dokládají i slova místopředsedy ústavněprávního výboru Senátu Michaela Canova o tom, že: „Nejen komunista, ale ani kandidát na komunistu nemá šanci Senátem projít z té hrůzy, že mu něco unikne.“ Což čtu tak, že senátoři zakalkulovali strach jako normu do svého rozhodování, a to je špatně. Strach patří do totalitní společnosti. Vlna strachu nejspíš zachvátila i poradní tým prezidenta, který nabídl svou rezignaci jako pokání za špatný tip na soudce Ústavního soudu, neboť jinak si nelze vysvětlit, proč podlehl vytýkanému aktivismu Senátu a medií, jako by tu nebyly ve hře další, pro volbu významné skutečnosti zejména pětatřicetiletý excelentní odborný výkon kandidáta prospívající naší demokracii a přesahující i českou kotlinu.
Převládla jednostrannost
Jednostrannost, a nikoliv názorová diverzita pak ovládla i média, která byla kritická ke kandidátovi, zatímco způsobu volby v Senátu nevěnovala srovnatelnou pozornost. Nejasná byla také role Ústavu pro studium totalitních režimů.
Sporná je i senátorkou Hanou Marvanovou avizovaná potřeba „mnohem důkladněji“ prověřovat kandidáty na soudce Ústavního soudu, neboť není uchopitelná jasnými pravidly, co se bude vlastně všechno šetřit, a jak dlouho, zda podle pravidla, kdo hledá najde, to je bezbřehým způsobem, nebo nereálným způsobem. Prověřovat v případě soudcovského kandidáta všechna rozhodnutí, která během své totalitní soudcovské kariéry vydal, může jít do stovek zejména u civilních soudců, kteří tresty propadnutí majetku podle §109 trestního zákona v civilním řízení realizovali podle ustanovení o neoprávněném majetkovém prospěchu, a běžně vyřizovali měsíčně až 30 věcí.
Je schopen si dneska někdo v tom odhodlání znovu otevřít vyrovnání s naší komunistickou minulostí připustit, že to byli právě dnes zlořečení totalitní soudci, kteří se pod taktovkou soudců takzvaného 1. Ústavního soudu v 90. letech zhostili úkolu nápravy křivd komunismu, ke které u nás došlo v rozsahu nesrovnatelném s žádnou postkomunistickou zemí? Kam zapadla všechna ta jejich rehabilitační a restituční rozhodnutí? A co samotní neúspěšní restituenti či nerehabilitovaní, kdo těm dnes vyvrátí přiživenou pochybnost, nad jíž jednou nalezenou spravedlnosti pramenící z přesvědčení, že nekomunista by je rehabilitoval případně, že by restituovali. A ještě něco: v ústavní rovině máme všichni garantováno právo na přístup k soudu za rovných podmínek.
Ústavní soud je také podle Ústavy součástí moci soudní, nicméně se zdá, že v něm komunisté být prostě nemohou a nebudou, ale co se všemi těmi soudci totalitního režimu, kteří dodnes působí v rámci obecné soustavy soudů? Tam nebudou vadit? To půjdeme cestou spravedlnosti první a druhé ligy? Jenže spravedlnost je jen jedna, a pro všechny ji stát musí garantovat ve stejné kvalitě již od soudců na prvním stupni. Jsou to tyto soudy, které mají pro právní stát rozhodující význam, neboť s jejich kvalitou jsou konfrontováni všichni bez rozdílu, čímž mají i největší vliv na právní vědomí společnosti v tom smyslu, že dodržovat zákony se vyplatí, a to nám všem.
Ani já nechci být napadána z jednostrannosti, i mně je svatá náprava křivd nespravedlivě odsouzených, i já si přeji z celého srdce, aby se jejich rozsudky znovu otevřely. A byl tak dán průchod spravedlnosti ukáže-li se to důvodné, nicméně s vědomím že absolutní náprava křivd není možná. Stručně řečeno, nikdo, ani senátoři nemohou přehlížet státem nastavený systém vypořádání s naší totalitní minulostí, a neměli by se propůjčovat k nepatřičnému aktivismu a respektovat nález takzvaného 1. Ústavního soudu k Benešovým dekretům: „Hodnocení minulého nemůže být soudem přítomnosti nad minulostí, neboť přítomnost je již obohacena a poučena o zkušenosti, z nichž čerpá a na mnohé jevy pohlíží a hodnotí je s časovým odstupem.“
Za sebe s odvoláním na svého učitele profesora Vladimíra Čermáka, soudce Ústavního soudu v letech 1993-2003, připomínám, že demokracii jsou cizí maximalistické tedy nereálné cíle; že demokracie počítá s naší nedokonalostí a nedostatkovostí poměrů, přičemž klade důraz na zdokonalitelnost, respektive potencialitu každého k pozitivnímu, a tím i vývoj. Stejně tak mám za to, že důvěru kandidáta na soudce Ústavního soudu nelze zpochybňovat nedůvěryhodným způsobem, který je na hraně honu na čarodějnice a po kterém zůstane divná pachuť. Snad se hodí i věta Evropského soudu lidských práv: „Spravedlnost nejenže musí být dána, ale musí se též jevit, že je daná.“
JUDr. Iva Brožová je bývalá soudkyně Ústavního soudu (1993-1999) a v letech 2002-2015 předsedkyně Nejvyššího soudu.
Komentář vychází i v novém vydání tištěného Reflexu.
