Karel Steigerwald: Jeden Blažek, sto žalobců. Chybí jen doznání, sebekritika a rozsudek

Rozsudek nebude. Věc k soudu nedorazí. Soudce by se musel zeptat, co pachatel provedl a jaké má žalobce důkazy. Na Blažka máme to, že mohl během setkání domluvit nějaký špatný čin. Ani dobrovolné doznání Blažka by aféru nezachránilo. Hněv nad činy Blažka by popis a důkazy těch činů nenahradil. Takové soudy, říkám tiše, už nemáme. Dnes platí: tady je čin, tady je paragraf, rozsudek a hotovo. Máme už soudy, které fámy a abstraktní kombinace k jednání jako fakta nepřipustí.

No, nevím. Máme i soudy, které dokážou být slepé jako patrona. Dokážou se prodírat houštinou paragrafů do nekonečna. Deset let trvající soudní řízení je maličkost. A deset let vyšetřování je také maličkost. Může to svědčit o složitosti případů a kvalitě rozhodování, ale i o elegantním způsobu, jak dostat kauzu pod koberec. Co pro jednoho podezřelého znamená konec v politice, může být soudem, veřejností či úsudkem nezávislých osobností druhému prominuto. Nikdo nemá potíže, když se stýká s Babišem, ačkoliv Babiš je na tom podobně jako Nejedlý. Oba se léta pohybují v šeru na hraně mezi zločinem a nezločinem, každý ve své disciplíně. Žádné orgány do toho jejich šera nevidí nebo nechtějí vidět, asi jako v Babišově inzerci do nedostavěného Čapího hnízda. Styk s Nejedlým může stát Blažka kejhák. S Babišem můžete bez obav vyrazit i na dovolenou, což nabízí mnohem větší prostor k tajným domluvám než celovečerní flám s Nejedlým. (Babiš se sem připletl jako všeobecně známý případ, podobných znají čtenáři sami dost.) Babiš, Nejedlý a další a další jdou světem s nánosy podezření, jasných indicií, jasných alotrií i jasných nefaktů, jak by řekl profesor Klaus. Jednoho za to chválí, druhého žádají, aby se oběsil.