Jefim Fištejn: Nadšení z papežova projevu v Moskvě aneb Na co je církev?
Žijeme ve zmatečné době hromadné ztráty orientace nejen sociálně-politické, ale také, což je o poznání horší, orientace duchovní. Čistě teoreticky by tento jev neměl postihnout morální pilíře naší civilizace – velká náboženství a jejich církve, jenže šedá je každá teorie. Náhlé kognitivní ochabnutí lze pozorovat nejen u řadových věřících, ale zhusta také u jejich pastýřů. Jsou to, jak se ukazuje, také jenom slabí lidé. Někdy dokonce slaboduší. Tak jako hozený kámen rozčeří stojaté vody rybníka, nedávná slova papeže Františka vyvolala ve veřejnosti, nejen katolické smíšené pocity údivu z nepříjemného překvapení, jako kdyby někdo hlasitě „ušel“ ve slušné společnosti. Nejsa katolík, ba ani křesťan nechám umravňovačské soudy někomu povolanějšímu, leč trapné ticho, které se kolem události rozhostilo, je tak řezavé, že si žádá aspoň znalost základních fakt.
Na konci srpna papež František uskutečnil virtuální setkání s ruskou katolickou omladinou, která se v určitém počtu shromáždila v petrohradském kostele svaté Kateřiny. Den poté oficiální webová stránka ruské katolické církve přinesla zprávu o setkání, která obsahovala přímý citát z pontifikova projevu: „Nikdy nezapomínejte na své dědictví. Jste dědicové Velkého Ruska: Velkého Ruska svatých, panovníků Petra I., Kateřiny II., jste dědicové říše – veliké, osvícené říše velké kultury a velkého humanismu. Nikdy se nezříkejte tohoto dědictví, vždy pamatujte na to, že jste dědicové velké matičky Rusi, s touto myšlenkou jděte vpřed. Patří vám velký dík! Dík za váš způsob žití, dík za to, že jste Rusové.“
Ti, kteří v projevu hledali záminku k zastání, poukazovali na to, že nepoctiví kritici poněkud překroutili výrazivo papežova projevu. František se totiž obracel k Rusům v rodné španělštině, leč na otázky odpovídal italsky. Neřekl prý ani jednou slůvko „matička“, striktně se držel spojení „grande madre Russia“. Leccos jsem se napřekládal, avšak nevím, jak jinak se dá toto slovní spojení převést do slovanských jazyků jinak než jako „matička“. Stejně dutě zní výhrada, že papež ani jednou nepoužil slova Rossijané ve smyslu obyvatelé Ruska, nýbrž kladl důraz na etnonym Rusové. Opravdu nechápu, v čem tkví polehčující okolnost? Problém naopak spočívá právě v tom, že Svatý otec důsledně nahrazuje politonymum označující všechny obyvatele země čistě národnostním označením Rus – jako kdyby moskevská říše byla tvořena a udržována při životě jenom ruským etnikem. Pak není jasné, proč do souhrnu vynikajících vládců země blízko pólu nebyl zařazen Jossif Stalin. Byl sice Gruzínec, avšak ani Kateřina II. nebyla v žádném případě Velkoruska.
Velebení těchto mocnářů jen na základě jejich úspěšné rozpínavosti je v zásadě pro pontifika špatné doporučení. Nemusí být polyhistor, ale určité dějinné znalosti by měl přece jenom mít. Kateřina II. si sice dopisovala s Voltairem, jak bylo zvykem u mnoha panovnických dvorů Evropy, jenže z jejích dopisů nevypadla jediná zaznamenáníhodná myšlenka. Zato se vyznačovala neobyčejnou krutostí při potlačování sedláckých povstání („mužického cara“ Jemeljana Pugačova nechala usmýkat a rozčtvrtit na Rudém náměstí před okny paláce), při dobývání krymského chánství, středoasijských chalífátů atd. Její osvícený předchůdce Petr I., jak známo, založil velkolepý Petrohrad na kostech svých bezejmenných poddaných, jimiž vysušil baltské močály a zpevnil základy staveb. Mravy jsou vždy dobové a nepřenosné, leč co to má společného s osvícenstvím a humanismem?
Sakrální smysl papežského poselství srozumitelně vysvětlil vatikánský mluvčí Matteo Bruni: „Papež chtěl povzbudit ruskou mládež, aby chránila a prosazovala vše, co je pozitivní ve velkém ruském kulturně-duchovním dědictví. Vůbec nechtěl vychvalovat imperialistickou logiku a jména panovníků použil jen pro označení odpovídajících historických období.“
Postoj Františka vyvolal opravdové nadšení v Moskvě. Agentura TASS neskrývala jásot: „Kreml velice kladně ocenil papežova slova o dědictví Velikého Ruska. Ta slova zní unisono s postojem ruského státu a společnosti.“ TASS uvádí jedinou výhradu z úst Putinova mluvčího Dmitrije Peskova, který zdůraznil, že „ruské dědictví je mnohem staršího data než doba Petra I.: „Vladimír Vladimirovič se totiž pokládá za přímého dědice a pokračovatele Vladimíra Svjatoslaviče a ten přece pokřtil Rus.“
Dalo se očekávat, že reakce Kyjeva na papežův obdiv ruského imperialismu bude formálně krasomluvnější a obsahově sofistikovanější než unylý blábol Kremlu. Dostavila se ústy mluvčího ukrajinského prezidenta Mychajla Podoljaka: „Vnímáme-li papežova slova nepředpojatě, musíme konstatovat, že jsou bezvýhradným schvalováním agresivního ruského imperialismu, potleskem pro krvavou ideu ruského světa, která je jen zástěrkou brutálního zničení svobod a způsobu života jiných lidí. Papež František tím schvaluje nelidskou ideologii Vladimira Putina, jeho genocidní choutky… Zdá se, že se papež opět stal nástrojem ruské propagandy. Právě na základě triády Petra, Kateřiny a Stalina přichází ruská armáda vraždit Ukrajince. Papež jim blahořečí a Putin se snaží jejich pomocí vymýtit naši identitu.“
Je jasné, že papež nemluvil přímo o kladech ukrajinské genocidy. Očividně věří v blahodiní appeasementu, v platnost představy, že čím více se ustupuje agresorovi, tím méně je ve výsledku obětí katů. Tato představa je hluboce zakořeněna v prováděcí praxi Vatikánu. Vždy se nakonec ukázalo, že appeasement nefunguje. Jeho výsledky jsou pokaždé přímo opačné, než bylo původní přání. I tam, kde se daří na základě nekonečného ustupování předejít velké válce, lidského utrpení nebývá méně – jen se oběti vybírají z vlastních občanů nespokojených s utlačováním a pronásledováním ze strany vrchnostenské moci. Přesně tak až doteď vypadala logika vzájemných vztahů mezi katolickou církví a agresivními diktaturami. Čím více projevoval Vatikán porozumění vůči bezpečnostním potřebám Ruska, tím menší byla vstřícnost jeho úřadů vůči místním katolíkům.
Právě proto se papež František musel spokojit s virtuální prezentací své pokorné podřízenosti, že ani Stalin, ani Putin nikdy nedovolili žádné hlavě Vatikánu navštívit ruskou říši a obrátit se ke svým ovečkám přímo. Kauzalita je zde naprosto nevyvratitelná: čím více František chválí krásy a výdobytky ruského imperialismu, tím menší jsou životní jistoty věřících katolíků v Rusku. Jako ve všem ostatním, i náboženská pokora není totéž co slabost.
