Petr Havlík: Smyslem života je život sám. Jak čelit jeho nástrahám?
Stalo se vám to někdy? Ráno se probudíte. Nic mimořádného. Normální den. Otočíte se na druhou stranu. Podíváte se na hodiny. A z ničeho nic se ptáte sám sebe, zda to má smysl. Co vlastně? No život. Jaký má smysl? Je to přeci dar. Každý tady máme nějaký úkol. Neseme odpovědnost za svoje blízké. Jsme odpovědni za ty, které jsme k sobě připoutali. No právě. Dokážu naplnit všechna ta očekávání? Život je hodně pestrý kaleidoskop. Máme v něm povinnosti i radosti, smutky i pocity štěstí, prohry i výhry, zklamání, zármutky i naděje. Neseme v sobě stopy našich předků, transgenerační poselství, které nás ukotvuje a provází celým životem, i když tomu třeba nepřisuzujeme velkou váhu. Nejsme tady náhodou. Tady a teď.
Doba se posunula. Umělá inteligence. Sociální sítě. Rozličné manipulace. Pravda se relativizuje. Konzumujeme umělé produkty umělého světa. Je těžké najít v té spleti svůj osobitý způsob žití a přežití. Zdroje síly a víry můžeme hledat u rodiny a u přátel, ale i v přírodě, v historii, v umění… Můžeme odmítnout roli pouhého spotřebitele něčí produkce, jen pozici bezejmenného čísla ve statistikách. Smyslem života není jen existovat, jen jíst, spát, dbát o živobytí… Smyslem je nestát na místě, nečekat pouze na vnější impulsy. Smyslem je být v pohybu, jít dál a výš, dopředu, pracovat na sobě, poznávat svět a něčeho dosahovat. Smyslem bytí by měla být naše užitečnost a prospěšnost sobě a blízkým. Motivace k žití je proměnná, ale i konstantní veličina. Ovlivňují nás vnější vlivy a také intimita našeho vlastního já.
Všechno, co nás v životě potká, má svůj smysl, byť to tak třeba na první pohled vůbec nevypadá. Každý jsme autentický originál. Každý máme svou energii, která nás pohání. Život má takový smysl, jaký mu sami dáme. Základní svobodou, která určuje náš příběh, je svoboda volby. Je jen na nás, zda odmítneme život sobecký, závistivý, násilnický a nerozumný a přijmeme žití v citu, porozumění, svobodě a rozumu. Neměli bychom se stydět za vlídnost, ohleduplnost a přívětivost. Slušnost není slabost. Pokud se stane základním kamenem našeho vztahového mikrosvěta, pak nikdy a na nic nebudeme sami a budeme mít svůj život s kým sdílet. Sdílená bolest se stane poloviční bolestí a sdílená radost dvojnásobnou radostí. Život bez lásky a přátelství je jako řeka bez vody, jako strom, který pomalu usychá. Smysl života není jednou pro vždy daný. Vytváříme si ho po celý život.
Proti smutkům a úzkostem neexistuje jeden univerzální recept a všelék. Předcházet jim můžeme aktivním životem mezi blízkými lidmi a také primárním řádem naší existence. Je dobré si po ránu cca 20 minut zacvičit a teprve potom si dát snídani. Naučí nás to jednoduchému pravidlu, že v životě je vždy vše za něco, že si to musíme zasloužit a někdy i protrpět. Každý den by měl mít svůj plán. To a to musím udělat a nebát se případných proher. I ty patří k životu. Dejme sami sobě v takové situaci novou šanci. Smysl života je v tom se nevzdávat. Žijeme pro něco a pro někoho, ale zejména pro sebe a za sebe. Nemá smysl utíkat do izolace a osamění. Když se naučíme vycházet sami se sebou, snadněji pak budeme vycházet s jinými, aniž bychom ztráceli vlastní identitu.
Proti strastem a utrpení někdy není obrany, ale vždy je naděje, že se vše v dobré obrátí a že můžeme vyjít z našich trampot posíleni, byť jen o další zkušenost. Lékem, jak čelit negativitě, je také smysl pro humor. Neplýtvejme cenným časem. Nebojme se sami sebe pochválit a i zasmát se sami sobě. Nebojme se zvednout a jít dál. Pochopíme, že to má smysl. Smyslem života je ho žít. Smysl života není nějaká záhadná tajenka, kterou se snažíme rozluštit. Život prostě je. My jsme. To je smysl života. Každý den může přinést nějaké překvapení (dobré i nedobré). Zkusme žít v harmonii se sebou samým, lépe pak budeme čelit nástrahám života v každém přítomném okamžiku.
