Petr Havlík: Znakem naší doby se stává nesnášenlivost a ostrá polarizace
Zdá se, že není důležité být pro něco, věřit něčemu, snažit se o něco, vést o tom diskuse s ostatními a trpělivě hledat shodu. Rozhoduje spíše to, proti komu a proti čemu jsme. Pokorné budování atmosféry vzájemné sounáležitosti, respektu a důvěry se stává pošetilostí, která v dnešní drsné realitě neobstojí. Ve zrychlené, klipové době vítězí rozbroje, polarizující zkratky a permanentní hledání nepřátel.
Svět je vymezován ostrými hranicemi mezi údajně bílou a údajně černou, mezi souhlasem a nesouhlasem. Už se zase dělíme na my a oni (a nejen my). Vidíme to téměř všude. Nenávist plodí další nenávist. Sváry se lépe prodávají, stávají se definičním znakem doby. Není-li na obzoru skutečný svár, tak se vyrobí uměle. Prolhaná propaganda se zase stává normou.
Pro příklady nemusíme chodit daleko. Stačí si občas pustit přenos z naší poslanecké sněmovny. Záměrně píšu poslanecké s malým p. Šéf opozice tam „žertuje“ s fialovým plyšákem… Bezedné dno. Temnota temnot. Boj bez elementárních pravidel. Chucpe. A kdo by chtěl příklad mimo politiku, tak se může podívat na záznam posledního fotbalového derby mezi Slávií a Spartou. Hodně trudný zážitek. Dnes a denně probíhají po celém světě bitvy, které nemají žádného rozhodčího. A i zde platí, že vítěz píše dějiny.
Etnické, náboženské, národnostní, sociální a politické střety jsou dominantní součástí obrazu dnešního světa ve všech jeho koutech. Jako by se přeli všichni se všemi. Produkce nejviditelnějších a nejhlasitějších rozeštvávačů pak tvoří podstatnou část zpravodajství ve všech médiích, jsou zaručenou municí pro různé manipulace na sociálních sítích. Doba vymknuta z kloubů šílí, řekl by klasik. Zdá se, že už nejde zařadit zpátečku a zabrzdit ten vlak nesnášenlivosti a ostré polarizace. Vlak, který už dávno nikdo neřídí a který letí z kopce samospádem.
Ztráta atmosféry porozumění se stává velkým rizikem pro budoucnost. Selhávají i celé země, které v minulosti přinášely zbytku světa tolik potřebnou naději. Spojené státy jsou toho bohužel zářným příkladem (a nejen USA). Společná vůle světového společenství vlastně neexistuje, což nahrává těm, kteří nerespektují žádné psané normy, natož ty nepsané etické imperativy. Starý svět již neplatí, tomu dnešnímu moc nerozumíme a toho budoucího se obáváme. Na scénu vstupují velké zájmy velkých peněz a také populisté všeho druhu a jejich úporná snaha přetlačit všechny ostatní. Početný kompars zajišťují celé šiky užitečných idiotů. Svět je komplikovaný, nesrozumitelný, stává se opět neklidným a někdy i nebezpečným místem k žití. Konzumujeme obrazy reality, které někdo záměrně vytváří. Lidé se pak často vzájemně nenávidí, protože se obávají druhých. Nezřídka jen kvůli tomu, že se neznají, že spolu nekomunikují, což je velmi úrodná půda pro živení různých (i falešných) předsudků.
Lhostejnost není tím pravým životním postojem. Dříve nebo později nás realita stejně dožene. Tolerovat zlo je formou spoluviny. Útěky do intimity našich mikrosvětů jsou pochopitelné, jenže v tom dnešním propleteném globálním on-line světě se jen těžko realizují v úplné reálné praxi. Zlo je všudypřítomné a má tendenci metastázovat. Vztek a nenávist mohou lidem zatemnit mozky. Vedlejším produktem pak bývají různé osobnostní defekty a pokřivené charaktery. Nenávidět lze mnohé, včetně ctností jiných či jejich nezávislost a dobrou mysl a nakonec lze nenávidět i sebe sama. Každý máme svůj osobní práh trpělivosti. Je třeba jej posilovat, ale to neznamená si nechat vše líbit. Ten, kdo pohrdá ostatními a nenávidí je, často jen skrývá svoji nedostatečnost. Hledá nepřítele, aby se nemusel dívat do vlastního pokřiveného zrcadla. V našich zeměpisných šířkách zaseli komunisté sémě třídní nenávisti a ono žije v různých modifikacích dále i po bezmála 35 letech…
Rozpolcené vztahy osobní, rodinné, pracovní aj. plodí rozpolcené komunity, společnosti, země a posléze celý propojený svět. Snažíme se to nevidět, ale ono to nejde. Existuje nějaký recept k nápravě? Ne, žádný univerzální návod není. Lze se však nenechat osedlat nenávistí a pěstovat osobní harmonii porozumění, odpuštění, respektu k jinakosti, sounáležitosti a dialogu s ostatními s tím, že dohody se dodržují. Platit by to mělo každý den pro naše osobní životy i pro atmosféru na naší společné planetě. Kéž by.
„Děsím se davu, je nejkrutější a nejhloupější ze všech přírodních živlů.“ Karel Čapek
