Viliam Buchert: Válka je vůl, ale Západ i Česko musí stát přes všechny výhrady na straně Izraele a Ukrajiny
V roce 1968 nahrála brněnská kapela Synkopy 61 svůj největší hit Válka je vůl. V písni se zpívá: „Napsal si někdo na starej kůl prostinkej nápis: Válka je vůl! Před kůlem stojím, čepici smekám, v očích mám slzy a pak si klekám, modlím se za ty, kteří ten kůl nevidí a nečtou, že válka je vůl.“ Navzdory protiválečnému názvu autoři skladby tehdy toužili po modré knížce, která zbavovala nositele vojenské povinnosti. Jejich zvolání „válka je vůl“ si ale skoro všichni vyložili jinak. Válka je prostě vůl… Pro nás je dnes tím největším volem ruská agrese na Ukrajině, protože bezprostředně ovlivňuje naše žití. V minulých dnech, poté co teroristé z palestinského Hamásu zaútočili na Izrael, vidíme i dalšího vola, nové kolo konfliktu na Blízkém východě. V obou těchto případech, přestože se objevují mnohé výhrady, musí stát Západ včetně České republiky na straně Ukrajinců a Izraelců.
Krvavý konflikt na Ukrajině trvá už dvacátý měsíc a nic nenasvědčuje tomu, že se rýsuje brzké vítězství některé z bojujících stran či zahájení mírových jednání. Obrovská očekávání spojená s letošní ukrajinskou protiofenzivou, která měla vést k osvobození území na východě a jihu země, se rovněž nenaplnila. Při nedávném „sletu“ zbrojařských firem v Kyjevě, kterého se zúčastnili i čeští zástupci, se objevily predikce, že válka může trvat ještě tři až pět let. To bude mít neblahý dopad na Evropu i svět. Arabsko-židovský konflikt se pak v různé intenzitě probouzí od nepaměti, v podobě několika válek pak od roku 1948, kdy vznikl Izrael. A podobně jako v případě Ukrajiny nic nenasvědčuje tomu, že je na obzoru mírové řešení a nějaká dohoda.
Co s tím? Jakou má demokratický Západ taktiku a strategii?
V případě Ukrajiny je správné pochopení ruské hrozby prioritou prvního řádu. Pokud to západní vlády dobře neodhadnou, hrozí, že budou reagovat buď přehnaně, nebo nedostatečně. Obojí může jednotu vůči Rusku rozmělnit, protože západní veřejnost (i ta česká) začíná být válkou na Ukrajině unavená a vyžaduje, aby se více řešily domácí ekonomické problémy. Spory na Blízkém východě rozdělily Západ už dávno, přestože je Izrael jedinou demokratickou zemí regionu, i když se sám zmítá ve velkých vnitřních politických a společenských sporech. Pokud jde o samotné Palestince, tak v části západní společnosti o ní panují nesmírně naivní, hloupé a nebezpečné představy. Přitom v případě palestinských území svobodomyslné síly nijak neposilují, volby se tam nekonaly už 17 let, vývoj se utápí v korupci, nepotismu, radikalismu a stále více šířené islamistické názory představují své nepřátele zcela jasně – Židé, liberální demokracie, Amerika a… celý Západ. Z toho plyne, že při vyhodnocení všech pro a proti, by měl stát Západ pořád na straně Izraele. Každá jiná možnost je cestou do pekel.
Válka na Ukrajině také odhalila, že Putin nemá prostředky – kromě možného použití jaderných zbraní – k naplnění svých maximalistických nebo genocidních cílů. Také ale vidíme, že sami Ukrajinci nemají dostatek vojenských, finančních a lidských sil, aby agresora zahnali za mezinárodně uznané hranice. Protože válka je vůl, tak i z těchto důvodů pořád slyšíme hlasy, že nakonec se bude možné s Putinem domluvit, že Rusko nemáme ponížit a rozložit, neboť to pak bude pro nás ještě horší. Jako přes kopírák slyšíme to samé, pokud jde o Izrael a Palestince. Je nepochopitelné, že některým lidem na Západě nevadí v případě palestinské společnosti a politiků to, co je v naprostém rozporu s vzývanými hodnotami demokratické a svobodné společnosti – Palestinci mají velkou toleranci k teroristickým skupinám, nerovnoprávnému postavení žen, probíhá indoktrinace dětí ve školách (popírání holocaustu) a palestinská samospráva se podílí na rozkrádání pomoci ze zahraničí, například i z Evropské unie.
Čím více bude Západ v případě podpory Ukrajiny a Izraele lavírovat a ošívat se, tím složitější bude hledání řešení, které by nám mohlo vyhovovat a které by odpovídalo vizím euroatlantické civilizace. Jistě, ne všechno se nám na Ukrajincích a Izraelcích líbí, ale koketovat se silami zla, které proti nim stojí, je nebezpečné a nezodpovědné. Západ proto musí třeba i se skřípěním zubů a sebezapřením v podpoře Ukrajiny a Izraele nadále vytrvat. Je to v současnosti jediná možná strategie.
Západ by měl myslet rovněž na to, že budoucnost Ruska a Palestinců se jeví jako chmurná, poznamenaná devastací společnosti, což může vést k ještě většímu utužení režimů, v nichž bude trvale absentovat demokracie a stále větší roli budou hrát armáda, bezpečnostní služby a radikální síly. Geopolitické kroky takových států pak budou ještě méně předvídatelné. Tak, jak jsme to viděli v únoru 2022 kdy Putin napadl Ukrajinu nebo před několika dny, kdy odporní teroristé z Hamásu vraždili na jihu Izraele děti, ženy a babičky a s gustem u toho křičeli Alláhu akbar.
Text vyšel také jako úvodník nového Reflexu, který si můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
