Pozdrav z Charkova: Miluji naši protivzdušnou obranu. Ano, slyšíte výbuchy, ale góly dávají domácí
Odpočívejte, naše titánské služby fungují. Přečtete si tuhle zprávu od tajemného obránce vzdušného a pozemního prostoru Charkovského kraje a sirénám ohlašujícím vzdušný poplach navzdory jdete znovu v bytu v centru Charkova spát. Na tomto anonymním hlase a jeho občas téměř haiku zprávách o stavu ohrožení kraje a města si člověk vypěstuje závislost.
Víte, že to není stoprocentní, protože jste už několikrát zažili dopad raket na město kousek od vás a až poté vám přišlo potvrzení („Raketa! Ještě jedna. Další! Miluju vás! Modlím se. Buďte silní.“). Znáte ochromující strach, když čekáte za rachotu předchozí exploze a dunění tlakových vln na dopad další C300 nebo Iskanderu a modlíte se, aby na nich nebyla vaše adresa a jméno.
Samozřejmě, ani tenhle hrdina, jemuž jste spolu s několika stovkami tisíc obyvatel města a celé oblasti svěřili do rukou život, zatím neumí být rychlejší než střela – Charkov je vzdálen od ruského Bělgorodu, odkud se nejčastěji na tohle ukrajinské město pálí, padesát vteřin. Tak ‚dlouho‘ trvá, než raketa vystřelená na ruské straně dopadne u vás nebo na vás. A pokud je cílem právě váš dům, nepomůže vám žádný kryt ani sklep. Místní to vědí a přizpůsobili tomu své životy. I proto se z pohledu zvenčí může jejich chování zdát nezodpovědně lehkomyslné. Je to přesně naopak. Ti, co zůstali, se na permanentní hrozbu smrti adaptovali, zautomatizovali si reálně fungující postupy a rozhodli se žít Rusku, strachu a smrti navzdory.
Hlasy shůry
I proto jsou mobilní aplikace jako tahle s aktuálními a přesnými zprávami obránců (nebo obránkyň, nikdo z nás netuší) tím, co nejen zachraňuje životy, ale hlavně udržuje lidi příčetné. Díky nim místní lidé svým způsobem žijí jako dřív. Respektive se o to snaží – během poplachů dál pracují, jedí, vaří, spí, rekonstruují rozbombardované domy a továrny, operují nejen zraněné vojáky, vyučují školáky, děti si hrají…
Pozor: tento text je vlastně vyznáním lásky. Není v něm za mák nezaujatosti, je to jedno velké tepající srdce. Moje. A je vděčné. Tomu hlasu. Oné anonymní bytosti, jejíž slova jsem hltala (a stále hltám, přiznávám) ve dne v noci.
Ty hlasy, jež vám mnohdy ještě dřív, než počítače automaticky spustí sirény poplachu, jakmile je na ruské straně nebo v oblasti aktivní fronty detekován pohyb letectva, odpalovacích ramp, dělostřeleckých artilerií… pošlou zprávu (a vy se modlíte, ať je to zase ta obligátní „horizont čistý“ a potom „otboj“), jsou zázrak. Píšou svým lidem, které s nasazením svých životů chrání. Tyto hlasy částečně nahradily Boha. Staly se jeho hlasem a ústy, očima, jeho prodlouženýma rukama. V ničem si nezadají s archanděly.
Přicházejí odněkud shůry a vědí, co se na vás žene. Každá válečná oblast, která je neustále pod palbou Ruska, jako třeba právě Charkovská, má své vlastní hlasy, jež vidí a vědí a varují a dodávají morální sílu. Když ony zavelí, abyste šli do úkrytu a že se za vás všechny modlí, víte, že je nejvyšší čas utíkat do podzemí nebo aspoň na nejbezpečnější místo v bytě či domě. Taky mnohem dřív než sirény vědí a napíšou vám, že nebezpečí pominulo nebo že bylo jen plané. A to všechno stylem plným jinotajů, metafor, emocemi nabitých emotikonů.
Ocelové kurvy
Sedíme na lavici u zdi v metru spolu s dalšími desítkami lidí, všichni vypadáme, že čekáme na další spoj, který koneckonců právě přijíždí a mnozí do něj nastupují. Vy ne, sedíte dál, přesto zvláštně klidně, protože právě jste šli nakupovat a míjeli vchod do metra, když za doprovodu obligátních sirén přišla zpráva shůry: „Vstoupili ze severovýchodu a blíží se k městu. Je čas vyhledat skrýš! Kurz těch ocelových kurev se zdá být nezměněn. Náš orchestr může hrát na předměstích hlasitě!”
A vy koukáte na lidi kolem stejně, jako když čekáte na metro v Praze, a doufáte v brzké zavrnění mobilu a on opravdu ani ne za čtyři minuty ve vaší ruce ožije: „To je práce naší protivzdušné obrany. Objetí nutné. Charkov je v hrudi někde vlevo. Všechno bude dobré.“
Věříte mu. Milujete ho. Tyhle zprávy znamenají víc než nejkrásnější vyznání lásky. Čekáte na ně nedočkavěji, než když jste zamilovaní a spěcháte na rande.
Když dopadají v noci nebo nad ránem na město rakety a vy sedíte na zemi svého domácího úkrytu, bojíte se a modlíte k tomu hlasu, vzýváte jakoukoli zprávu od něj coby smilování boží.
Přijíždí další metro, jako by se nic nedělo, ale vy víte ze zpráv od vašich místních přátel, kteří se ujišťují, že jste stále v centru, a ne někde na předměstí, že na východě města je hromobití hodné Thora – protivzdušná obrana byla tentokrát stoprocentně úspěšná, domy se otřásají, nebe je rozpálené, ale život tady dole byl momentálně ochráněn.
Vaše duše tuší
Uvažujete, zda už nejít ven – poplach stále trvá, ale na to jste zvyklí, poplachy okupují vzduch v Charkově neustále a většinou je ignorujete, protože hlas shůry vám poslal zprávu, že město je navzdory snahám Rusů v bezpečí.
„Cíle stále krouží, ale momentálně jsou od srdce 25 kilometrů. Zato květy a rodiny v obcích okresů… by měly být dobře schovány a uloženy v bezpečí.“
Vydechnete, vstanete.
Mobil znovu zabzučí: „A najednou jeden cíl míří na Bělgorod. To jsou věci!“
„V Bělgorodu mají husto!!!“
Usmějete se, co jiného. Nepřemýšlíte; smích je reflex, ventil, další božský dar.
„Nedělám si srandu. Dorazil jim tam náš dárek. Nejsme skoupí. Poslali jsme ještě další. Zdá se, že naše góly způsobují poplach. Charkov je veškerá naše síla, drazí. K vám letí objetí.“
Vycházíte na ulici do posledních paprsků slunce, které se odrazí spravedlivě ve skle rozbitých i ještě odolávajících celých oken a výloh těsně před tím, než rozvine plášť soumrak, a čtete: „V Bělgorodu – nescházejte do sklepů! Počkejte na naše další pozornosti. Obyvatelé Charkova a příbuzná rodino v krajích, květiny mohou na vzduch, vzdušný prostor našeho regionu je čistý. Jdu odpočívat. Uvidíme se ráno. A vy počkejte, až zhasnou světla, a relaxujte.“
A poté než padne noc, za zvuků sirén dalšího poplachu přijde přece jen ještě zpráva: „Není možné říct, co vše se stalo a jaké zvuky zněly v Bělgorodu. Vaše duše tuší. Horizont jasný. Žádné hromy na obzoru nevidím.“
Velká reportáž o životě v Charkově vyjde již brzy v Reflexu.
