Poker o minimální mzdu: Je potřeba mít lepší plány a vize, ne jenon nařizovat zvýšení platů
Minimální mzda je taková unikátní záležitost. V minulosti se v Česku na jejím růstu odbory s podnikatelskými svazy nikdy nedohodly a spor vždy musela rozseknout až vláda. Stejné to zřejmě bude i letos. Ale je tu zřejmý určitý posun – kabinet chce pro minimální i zaručené mzdy do budoucna stanovit jejich pevný valorizační mechanismus.
Na začátek uveďme pro širší kontext několik čísel. Minimální mzda v České republice nyní činí 17 300 korun hrubého měsíčně, což je v hodinovém vyčíslení 103,80 koruny. Pobírá ji zhruba 118 tisíc lidí. Od minimální mzdy se dále pak odvíjí škála zaručených mezd pro jednotlivé profese, které jsou rozčleněny podle své náročnosti a odpovědnosti celkem do osmi kategorií. Například v nejvyšší, osmé kategorii činí v současné době zaručená mzda 34 600 korun. Pro doplnění uveďme, že tyto částky se vztahují k plnému pracovnímu úvazku a pracovní době stanovené na 40 hodin týdně.
K poslední valorizaci minimální mzdy došlo od začátku letošního roku. Byl tu však háček, možná spíš velký hák. Na její zvýšení však adekvátně nezareagoval růst částek u zaručených mezd u dalších skupin profesí (s výjimkou osmé skupiny). Jinými slovy, minimální zaručené mzdy u skupin 2 až 7 zůstaly beze změny. Pro lidi, kteří do těchto skupin spadají (hovoříme řádově o mnoha desítkách tisíc osob), to byla v realitě dvouciferné inflace a zdražování takřka všeho poměrně tvrdá rána na solar.
Nyní vše nasvědčuje tomu, že nejméně vydělávající zaměstnanci si v příštím roce opět polepší, a teď se začíná licitovat o kolik. Odbory ústy svého šéfa Josefa Sředuly na konci prázdnin uvedly, že chtějí od ledna navýšení minimální mzdy o 2200 na 19 500 korun. Firmy hned kontrovaly, že k navýšení by dojít mělo, ale to, co chtějí odbory, není únosné. Takže na tahu bude opět vláda, a výsledkem tedy zřejmě bude nějaký kompromis.
Nicméně ministerstvo práce a sociálních věcí před pár dny poslalo do meziresortního připomínkového řízení novelu zákoníku práce, ve které se minimální mzdou zabývá a navrhuje dvě varianty mechanismu jejího pravidelného zvyšování. Podle první varianty by měla výše minimální mzdy do pěti let dosáhnout úrovně 45 procent průměrné mzdy v zemi a podle druhé varianty dokonce její poloviny. Předpis zároveň řeší valorizační schéma pro zvyšování zaručených mezd a na stole je například snížení jednotlivých skupin z osmi na čtyři.
Licitace kolem minimální mzdy a jejího zvyšování každoročně provázejí diskuse o smyslu a potřebnosti tohoto institutu. Když se na celou věc člověk podívá optikou nezaujatého pozorovatele, tak stanovení nejnižších výdělků v ekonomice skutečně není nic jiného než autoritativní zásah státu do svobodného podnikání. Ministři tady soukromým společnostem – aniž by znali jejich ekonomickou situaci a pracovní „kvalitu“ a úroveň jejich zaměstnanců – nemilosrdně nařizují, kolik jim mají minimálně zaplatit. Zároveň si každým zvýšením mezd zajišťují i vyšší přísun financí do eráru skrze sociální a zdravotní pojištění. Firmy naopak každoročně žehrají, že je navýšení minimální mzdy položí na lopatky nebo donutí propouštět. Samy přitom v drtivé většině případů vědí, že to tak není a že zvýšení mezd pro ně neznamená nic jiného než větší přerozdělení zisků.
Celé diskusi však chybí ještě jiný rozměr. A to ten, zda má být České republika i více než tři dekády po Listopadu 89 zemí, která staví svoji ekonomiku na nízkých mzdách a práci s nízkou přidanou hodnotou. Tady by spíš měly zaznívat úvahy, co je třeba udělat, aby jí nebyla. A zde je míček na straně firem a především podnikatelských plánů a vizí…
