Málokdo o tom ví, ale v České republice mají dlouholetou tradici soudní senáty složené z jednoho profesionálního soudce a dvou přísedících – laiků. Bývá to tak u okresních soudů v pracovněprávních věcech a i v některých trestních věcech. U soudů krajských pak takový senát rozhoduje v trestních případech, kdy rozhoduje jako soud první instance. Ministerstvo spravedlnosti nyní připravuje novelu zákona, která by přísedící zachovala pouze u krajských soudů v případech nejzávažnější násilné trestné činnosti. Škoda, že je nezruší úplně.
Soudci z lidu byli zavedeni již po druhé světové válce, avšak zasedali pouze v mimořádných lidových soudech. To se změnilo po únorové revoluci v roce 1948, kdy byli jakožto tzv. dělničtí soudci do rozhodování soudů zapojeni naplno. Tradice soudců bez právního vzdělání pak byla zachována i po sametové revoluci v roce 1989 právě ve formě přísedících a přetrvala až dodnes.
K čemu vlastně přísedící slouží? V teorii by měli sloužit k tomu, že osudy lidí v nejzávažnějších věcech (trestní a pracovněprávní) nebude rozhodovat sám profesionální, právně vzdělaný soudce, nýbrž bude muset rozhodovat společně se dvěma laiky, kteří do jeho právního náhledu vnesou „lidský“ pohled.
Nezávislé a nestranné soudy přísedící z ulice nepotřebují
Jedná se nepochybně o úctyhodnou myšlenku, která však měla význam spíše za minulého režimu, kdy funkce soudce byla výrazně politická. V této době však soudci z lidu paradoxně plnili funkci spíše opačnou. V dnešní době, kdy již jsou součástí našeho právního státu nezávislé a nestranné soudy oproštěné od politických vlivů, je myšlenka přísedících již víceméně nadbytečná.
Ostatně i v praxi bývají spory pro laické přísedící příliš složité (náročné na uchopení jsou často i pro právní profesionály). Přísedící jsou proto v senátu často spíše „do počtu“ a plní pouze formální úlohu. Zpravidla však stejně rozhodují tak, jak navrhne profesionální soudce, a během řízení jsou ve většině případů zcela pasivní, nekladou žádné dotazy ani se jinak do řízení nezapojují.
Význam ztratili, soud se ale bez nich nepohne
Nutná přítomnost přísedících tedy v současné době nemá fakticky žádný valný přínos, a to ani pro soud, ani pro strany sporu. Naopak s sebou nese nemalé komplikace.
Soudní řízení se nemůže konat v případě, že se byť jediný přísedící nedostaví. Soud proto musí být nařizován na termín, který vyhovuje všem třem členům senátu. Pokud pak některý přísedící například onemocní, musí být jednání zrušeno a odročeno na jiný termín. Tento termín musí opět vyhovovat všem členům senátu. Kvůli nutnosti koordinovat tříčlenný senát namísto jednoho soudce se tak soudní řízení mohou protahovat i o měsíce.
Nejhorší je situace, kdy se jednání musí odročit deset minut poté, co již mělo začít, například z toho důvodu, že se přísedící soudce z lidu zasekl v dopravní zácpě nebo protože se prostě jen neobjevil. To samozřejmě nepotěší nikoho, kdo se na jednání řádně dostavil, ať již se jedná o soudce, druhého přísedícího, obžalovaného, obhájce, státního zástupce či svědků, kteří si všichni na zrušení jednání museli vyhradit čas.
Prosím, posaďte se, nic neříkejte a hlavně nic nechtějte
S tím úzce souvisí také skutečnost, že přísedících je málo. Odměny za výkon funkce přísedícího jsou spíše symbolické, přičemž zejména při náročnějších trestních věcech může být řízení nařízeno i na několik dní v řadě. To znamená, že se oba přísedící musí být schopni na několik dní uvolnit ze zaměstnání. Byť mají na uvolnění nárok, nemusí to být v praxi vždy tak jednoduché. Přísedícími pak mohou být i živnostníci, kteří sice jsou svými vlastními pány, přesto jsou však často podřízeni potřebám svých klientů.
Lze se proto často setkat s přísedícími – důchodci, kteří mají pro výkon funkce více času. S ohledem na jejich věk a zdravotní stav je nicméně riziko komplikací pro soud stále velmi vysoké.
Vzhledem k tomu, že odměna za výkon funkce je ryze symbolická, nejsou přísedící motivováni ani finančně. O funkci přísedícího tak mají lidi zájem spíše z ideového hlediska – může je motivovat snaha konat svou občanskou povinnost a zasadit se o prosazování spravedlnosti. Nicméně tyto ideály je pravděpodobně brzy přejdou, když si uvědomí, že jejich funkce je fakticky pouze formální a na samotný proces nemají takřka žádný vliv.
Není proto divu, že se do funkce přísedících mnoho lidí nehrne. Nelze přitom očekávat, že by se situace změnila a zájem o funkci přísedících do budoucna rostl. Institut přísedících navíc nemá žádný reálný přínos a jedná se spíše o pozůstatek dob minulých, přičemž se zapojením přísedících do procesu jsou spojeny pouze komplikace na straně soudů a s tím související časté průtahy v řízení.
Je tedy správně, že se Ministerstvo spravedlnosti snaží potřebu přísedících-laiků omezit, nejlépe by ale udělalo, pokud by tuto funkci zrušilo úplně.
Autor je advokátem v právní kanceláři Kučera & Associates
