Petr Havlík: Izrael včera, dnes a zítra aneb Země v arabském obklíčení
Izrael, země s devíti miliony obyvatel v oblasti Blízkého východu, není jednou z mnoha. Má významný přesah v politické, ekonomické a také náboženské oblasti.
Izrael je jedinou demokracií ve složitém regionu Blízkého východu. Funguje zde model parlamentní zastupitelské demokracie s všeobecným volebním právem. Ze zemí regionu má nejvyšší index lidského rozvoje, vysokou úroveň svobody tisku a velmi rozvinutou moderní ekonomiku. Sousedí s Egyptem, Jordánskem, Sýrií a Libanonem. Stát Izrael byl založen 14. 5. 1948 rozhodnutím OSN na území tehdejšího britského protektorátu. A ihned musel svoji existenci potvrdit v první izraelsko-arabské válce v letech 1948–1949. Výsledkem bylo příměří, které určilo tzv. zelenou linii, která stanovuje hranice mezi sousedy dodnes. Stále otevřenou zůstává jen palestinská otázka.
Izrael musí svoji židovskou nezávislost obhajovat po celou dobu své existence, a to v doslovném arabském obklíčení. Je třeba dodat, že to byli Arabové, respektive arabské státy, které odmítly většinový návrh zemí OSN o vytvoření dvou států (Palestina a Izrael) a jednoho území pod mezinárodní správou. Bylo to v roce 1947. Arabové zvolili cestu bojkotu, konfrontace, odmítání kompromisů a mučednický étos.
Židovský národ je možná nejhouževnatějším na celém světě. Byl vždy vystavován přetěžkým zkouškám a ranám. Dalším mezníkem byla šestidenní válka v roce 1967. Izrael získal konečnou kontrolu nad celým městem Jeruzalémem. Organizace pro osvobození Palestiny má jako svou cílovou metu samostatný palestinský stát a tento koncept podporuje naprostá většina izraelských Arabů, ale tato myšlenka nemá nyní podporu ani všech arabských zemí. Palestinskou otázku dnes bohužel zastupuje teroristická organizace Hamás, která vládne od roku 2007 v Pásmu Gazy. Dala o sobě vědět krvelačným, zrůdným způsobem 7. října letošního roku. Tento den nebude nikdy zapomenut.
Nejstarší zmínky o židovském národě pocházejí již ze 13. stol. před naším letopočtem. Vznik židovského národa se odvozuje od tří praotců – Abraháma, Izáka a Jákoba. Jednou z nejvýznamnějších postav izraelského národa i Starého zákona je Mojžíš, kterého jako proroka uznává nejen judaismus, ale i islám a křesťanství. Mojžíšovi je připisováno autorství Tóry (5 knih Mojžíšových). Mojžíšovi se zjevil Bůh a nasměroval ho k tomu, aby vyvedl Izraelity z egyptského otroctví. Židé do své země zaslíbené vstoupili po čtyřicetiletém putování pouští. Přes Rudé moře převedl Židy Mojžíšův nástupce Jozue. Vstoupili do své svaté země. Je to v místě, kde stojí jedno z nejstarších měst světa Jeruzalém, na Západním břehu řeky Jordán a na pobřeží Středozemního moře. Po Jozuovi nastoupili králové izraelitů – Saul, David a Šalamoun.
Historie tohoto území se odvozuje od dějů ve městě Jeruzalém, které je nejsvětějším místem judaismu a duchovním centrem židovského národa. Nachází se v něm také množství významných starověkých křesťanských míst a je považován za jedno z nejsvětějších míst islámu. Ve Starém městě v Jeruzalémě se nachází Chrámová hora, Západní zeď, bazilika Svatého hrobu, Skalní dóm a také mešita Al-Aksá. Deset kilometrů od Jeruzaléma je Betlém, kde se podle Nového zákona narodil Ježíš Kristus. A je zde také důležité židovské poutní místo – hrob Ráchel, manželky Jákoba. Zde na vás přímo dýchá nejen historie, ale i duchovní kořeny naší civilizace. Jeruzalém byl mnohokráte dobyt a měnil vládce. Byli to Římané, Peršané, byl součástí Byzantské a později Osmanské říše. Pro židy je Jeruzalém místem minulé slávy a také kořenů poznání, ale i nových tužeb a nadějí. Pro muslimy zemí, kde proroci stoupali k nebesům, a pro křesťany místem, kde žil a učil Ježíš Kristus a dělal zde zázraky, byl zde ukřižován a pak vstal z mrtvých.
Židé prchali do své země zaslíbené také ve středověku. Jejich perzekuce začala v Evropě již ve 12. stol., v r. 1422 byli vyhnáni ze Španělska. Zásadní pak byly pogromy Židů ve východní Evropě na konci 19. století. Tehdy přišel duchovní otec sionismu Theodor Herzl v r. 1889 jako první s myšlenkou samostatného státu Izrael. A byl pak v roce 1897 zakladatelem Světového sionistického kongresu. Bylo to v době alije, což byla první masivní vlna židovské imigrace do oblasti dnešního Jeruzaléma. Třetí a čtvrtá alija byla v letech 1919–1929 a šlo tehdy asi o 100 tisíc Židů z Evropy.
Pátá alija už souvisí s nástupem nacismu v Německu ve třicátých letech. Šlo o masivní legální i nelegální přistěhovalectví a v té době docházelo k ostré polarizaci Židů a Arabů. Další vlny následovaly během 2. sv. války a po ní, kdy vzniká nezávislý židovský stát Izrael v reakci světového společenství na nepředstavitelnou hrůzu holocaustu. Izrael byl nucen ihned budovat silnou armádu, bezpečnostní složky a zpravodajské služby. Mimořádným počinem agentů zpravodajské agentury Mossad byl v roce 1960 únos Adolfa Eichmanna z Argentiny, kde se ukrýval pod jménem Ricardo Klement. Eichmann byl jeden z hlavních organizátorů holocaustu. Byl v Izraeli souzen a popraven. Vedle Mossadu má Izrael i vojenskou rozvědku Aman a vnitřní bezpečnostní službu Šin Bet.
V Izraeli je povinná základní vojenská služba. Týká se to mužů i žen od 18 let, služba trvá tři roky, teprve potom mohou jít absolventi vojenské služby na vysokou školu. Izraelská armáda čítá 621 500 vojáků, z toho jich je 176 500 aktivních a 445 000 jsou rezervisté. Každý rok absolvují rezervisté povinné několikatýdenní vojenské cvičení, a to muži do 40 let věku, žen se většinou již netýká. Izraelská armáda patří mezi nejlépe vyzbrojené a nejlépe připravené armády světa. Izrael disponuje odhadem 80–200 jadernými hlavicemi. Proti útokům sousedících nepřátel má vybudován účinný protiraketový systém „železná kopule“. V roce 1979 podepsal Izrael mírovou dohodu s Egyptem a v roce 1994 s Jordánskem. Za další milník lze považovat nedávnou úplnou normalizaci vztahů se silnými Spojenými arabskými emiráty, k níž se připojil Bahrajn a později také Maroko a Súdán. To je významný posun v celém regionu. Je to potvrzením velkého respektu, který si Izrael získal. Za největší spojence ve světě Izrael považuje USA, Velkou Británii, Indii, Německo a taky Česko. Na druhém pólu se nachází Írán, Libanon, Jemen, Sýrie, Libye, Irák a Turecko.
Izraelský právní systém kumuluje britské právo, kontinentální právo a židovské právo. Základní izraelský zákon nese název „Lidská svoboda a důstojnost“. Izrael má jednokomorový parlament Kneset. Má 120 poslanců, kteří jsou voleni na 4 roky. Izrael má velké množství politických stran, které kandidují v systému poměrného zastoupení. Bývalá premiérka Golda Meirová říkala, že má Izrael asi 3 mil. premiérů. Do Knesetu se dostane až 12 stran z více než 30 kandidujících. Jsou mezi nimi tři skupiny sionistických stran – dělnického sionismu, revizionistického sionismu a náboženského sionismu.
Strany mají jednoduché názvy – Likud (Jednota), koalice Kachol lavan (Modrobílá) Kadima (Vpřed), Merec-Jachad (Energie) Jisra´el bejtenu (Izrael, náš domov) či Šas (Safardští ochránci Tóry) atd. Své zastoupení v Knesetu mají i izraelští Arabové, nyní je to 11 % mandátů (v Izraeli je asi 20 % obyvatelstva arabského původu). Je to Sjednocená arabská kandidátka. Arabové s izraelským občanstvím mají kromě zastoupení v Knesetu svoje vlastní školy, mohou studovat na izraelských univerzitách, mají právo na ošetření v izraelských nemocnicích a přístup k sociálním benefitům. O izraelské genocidě vůči izraelským Arabům nemůže být ani řeč. Rozbroje se týkají spíše jen několika sporných území.
Současný premiér Benjamin Netanjahu ze strany Likud čelí různým obviněním z korupce a úplatkářství. V Izraeli zcela platí zásada padni, komu padni. Jednou šlo u Netanjauha o použití státních peněz pro soukromé účely při rekonstrukci bytu, jindy o protislužbu příteli, tiskovému magnátovi, či jinému při udělení amerického víza. Premiérovi velmi záleží na zvládnutí dnešní napjaté situace, aby si tím zachránil pozici ve veřejném mínění.
Izrael patří mezi nejvyspělejší země světa, chlubí se velmi kvalitním státním školským systémem, robustním zdravotnictvím, funkční a efektivní administrativou a velkým důrazem na bezpečnost země. V posledních letech patří mezi tahouny v high-tech oborech, v inovacích a v ekologické oblasti. Izrael je také vlídnou a pohostinnou destinací pro turisty, kteří zde mají co zažít i obdivovat. I u nás se mnozí dovolávají judaisticko-křesťanských kořenů naší vyspělé civilizace. Pak i oni by si měli osvojit alespoň trochu té židovské houževnatosti, pokory a odpovědnosti k národu, zemi a rodině. Izrael nám může být v mnohém inspirací, ve své rozmanitosti a jednotě zároveň.
Židů, tedy těch, kteří se ke svým židovským kořenům hlásí, praktikují judaismus a jsou registrováni v místních Židovských obcích, je nyní ve světě odhadem 14 až 16 mil. Nejvíce jich žije v USA, více než 6 mil., z toho v New Yorku necelé 2 mil. Téměř 6 mil. Židů žije v samotném Izraeli. V Česku je v deseti Židovských obcích registrováno více než 3 tisíce osob, přičemž se odhaduje, že počet těch, kteří registrovaní nejsou, může být až 20 tisíc.
Mnozí Židé nejsou jen dobrými obchodníky a inovátory. Dokážou se významným způsobem prosadit v mnoha nejrůznějších oborech lidské činnosti. Židé tvoří asi jen 0,2 % světové populace, ale mezi držiteli Nobelových cen je to 20 %. Ve fyzice to byli mimo jiných Albert Einstein a Lev Landau, v psychologii Sigmund Freud a Erich Fromm, v ekonomii Milton Friedman a Paul Samuelson atd. Výraznou stopu zanechali Židé ve světové literatuře – Franz Kafka, Boris Pasternak, Marcel Proust, Lion Feuchtwanger, Allen Ginsberg, Arthur Miller, Stefan Zweig či J. D. Salinger. V hudbě – Gustav Mahler, George Gershwin, Bob Dylan, Leonard Cohen, Paul Simon či Lou Reed. V malbě Marc Chagall či Amadeo Modigliani. Ve filmu Woody Allen, Steven Spilberg, Stanley Kubrick, Dustin Hoffman nebo Paul Newman. Nejznámějším sportovcem židovského původu je americký plavec Mark Spitz, mnohonásobný olympijský vítěz. Úplný výčet výrazných osobností by byl nejen ve zmiňovaných oborech velmi dlouhý.
Musíme rozlišovat Židy (s velkým Ž), příslušníky národa či etnika, a židy (s malým ž), vyznavače judaismu. Podle židovského práva (halachy) je možné se židem narodit nebo se jím stát konverzí. Halachickým židem je každý, kdo se narodil židovské matce (židovství se dědí materlineárně, nikoli paterlineárně, jako je tomu v islámu). Židem se může stát každý, kdo podstoupil předepsaným způsobem gijur a konvertoval k judaismu. Konvertita je rovněž i Státem Izrael uznán za člověka, kterému náleží právo návratu.
Zákon o návratu je izraelský zákon, který zaručuje každému člověku s židovskými kořeny a členům jeho rodiny právo přijít do Izraele a automaticky získat občanství. Zákon se nevztahuje pouze na člověka, který má židovskou matku, či na konvertitu, ale i na člověka, který má židovské příbuzenské vztahy ze strany otce či prarodičů. Byl schválen Knesetem v roce 1950. Netýká se ale těch židů, kteří vyznávají jinou víru než judaismus.
Skrze křesťanství a islám ovlivnil judaismus nepřímo dvě a půl miliardy lidí na světě. Ve všedním životě existuje řada zdánlivě běžných věcí, které čerpají z židovské a biblické kultury – například sedmidenní týden. Ačkoli se způsob slavení svátků a modliteb mezi křesťanstvím a islámem velmi liší, ani jedno z těchto náboženství nezapře společného předka – judaismus. Kostel a mešita jsou přímými následovníky synagogy (synagoga je pro věřící nejen místem, kde se scházejí k modlitbě, ale i ke studiu a společným aktivitám). Slova jako „amen“ či „haleluja“ mají svůj původ v židovství. V českém prostředí je třetina běžně užívaných českých jmen hebrejského původu.
Podstata Tóry je v této myšlence: „Co nechceš, aby druzí činili tobě, nečiň ty jim.“ Toto poselství není v rozporu s dnešní odvetnou operací izraelské armády vůči Hamásu v Pásmu Gazy. Izrael usiluje o záchranu rukojmích a zároveň musí najít a ztrestat přímé účastníky teroristické invaze na Izrael 7. 10. 2023. Na Blízkém východě se kumulují mnohé globální zájmy i dlouhodobé přímé či latentní kolize a konflikty. Nejde jen o lokální střet, ten má již nyní regionální přesah s potenciálem možného globálního dosahu, a to v mnoha podobách, včetně nárustu terorismu v různých částech světa. Izrael má právo na vlastní obranu a musí říct zlu ne. Izrael dlouhá léta podporoval život v Pásmu Gazy. Mnozí zdejší Palestinci v Izraeli pracovali…
Přesto se Izrael stal terčem nenávistné zrůdné akce extremistů z Hamásu. Výhružky vůči Izraeli, zejména z Íránu, je třeba brát vážně. Týkají se i nás. Trička s nápisy Freedom Palestina mi připomínají „květinové děti“ ve druhé polovině šedesátých let, které ve své nekonečné naivitě a neinformovanosti nosily trička s portréty Che Guevary či Mao Ce-tunga. Bezelstná nevědomost může i nevědomky rozdmýchávat antisemitismus, který patří mezi nejtemnější kapitoly lidských dějin (a bohužel je stále přítomný). Palestinskou otázku nelze řešit brutálním násilím vůči Židům. Svět může přežít pouze se vzdělanými lidmi, kteří respektují jinakost a svobodu jako základní lidskou hodnotu. Pokud převládne étos podporující náboženské, etnické, národnostní a politické sváry, nelítostné boje a hledání nepřátel, tak nám nebude pomoci. Budoucnost Izraele je i naší budoucností.
„Civilizace není přece nic víc nežli fasáda, která jakžtakž maskuje starou divočinu života.“ Karel Čapek (1890–1938)
