Studená válka v Africe: Padá s dynastií Bongo-Bongo i celá francouzská Afrika? Nastupují Rusové a Číňani
Před lety se vyprávěl přihlouplý vtip o tom, jak cestující přes Saharu zemře jakousi „smrtí Bongo-Bongo“. Vzpomněl si na něj možná nejeden Čech, když se nedávno ve středoafrickém státě Gabon zhroutila desítky let trvající vláda dynastie Bongo-Bongo, kterou představovalo panství autoritativního prezidenta Omara Bonga a jeho syna Aliho Bonga.
Když mladšího Bonga nedávno po jím opět „vyhraných“, tedy asi spíše zmanipulovaných, prezidentských volbách sesadila armáda, zdálo se, že nejde jen o čistě gabunský příběh. Jednalo se totiž už o čtvrtý převrat v řadě v bývalé francouzské kolonii v Africe. Pád jedné profrancouzské vlády za druhou pro mnohé symbolizoval konec tzv. konceptu Françafrique, tedy systému, v němž sice Francouzi dali všem svým africkým koloniím svobodu, ale ponechali si v nich velký politický i ekonomický vliv, který při životě udržovaly i francouzské vojenské základny. Ty zůstaly v mnoha zemích francouzské černé Afriky a staly se místem, z nichž Francie neváhala v regionu zasahovat, pokud cítila, že jsou někde ohroženy její zájmy.
Françafrique vs. wagnerovci
Teď se ale moc Francie v subsaharské Africe otřásá. Roznětkou tohoto vývoje se stal nástup islámského fundamentalismu v západní Africe, a hlavně v zemích Sahelu, kterému sice Francie i vojensky zkoušela bránit, ale narazila na určité limity. Islamistům dokázali úspěšně čelit dobře vycvičení francouzští vojáci, ale nikoli jejich spojenci v podobě armád „spřátelených“ režimů, například v Mali či Burkině Faso. Neschopnost místních vlád v potírání islamismu vedla k vlně vojenských převratů, při nichž nastoupili nejprve v Mali a pak i v Burkině Faso vojáci, kteří hledali pomoc proti politickému islámu sice také v zahraničí, ale nikoli v Paříži. Vojenské junty v Mali i Burkině Faso se začaly orientovat na Moskvu, povolali na pomoc „její“ wagnerovce a začali otevřeně vystupovat proti údajnému francouzskému „neokolonialismu“ v oblasti subsaharské Afriky.
Letos na konci července se k nim přidal i Niger, kde voleného profrancouzského prezidenta také nahradili pučističtí vojáci. I v nigerském hlavním městě se následně objevily skupinky mávající ruskými vlajkami, a naopak znesvěcující francouzské státní symboly. To vyvolalo velké znepokojení zejména proto, že Niger patří k největším dodavatelům uranu používaného ve francouzských jaderných elektrárnách.
Rodinný podnik
Výkladní skříní francouzského vlivu v Africe byl i Gabon, jehož prezident Omar Bongo kombinoval podporu původní koloniální mocnosti a velké surovinové bohatství, aby ze země udělal stabilní, ale vlastně čistě rodinný režim. Díky vývozu ropy a manganové rudy patří Gabon ke statisticky nejbohatším zemím černého kontinentu, ačkoli z toho nejvíce dosud profitovali hlavně samotní vládci a jejich rodinní přátelé. Dobře to bylo vidět při nedávném dědickém sporu v rodině Bongů, kdy se odkryly obrovské částky, které si rodina ve výši desítek milionů euro „ulila“ zejména ve Francii, ať už šlo o luxusní vily, soukromý hotel nebo vklady v bankách. Pád stabilní bongovské vlády, v níž největším projevem neklidu bylo mocenské soupeření druhého „dynastického“ prezidenta Aliho Bonga s jeho sestrou Pascaline, která se v mládí proslavila románkem s Bobem Marleyem.
NATO v Sahelu
Naštěstí pro Paříž i celý Západ nástup vojenské junty v Gabonu obavy z otočení kormidla k Rusku či Číně nenaplnil. Gabon ale v tomto ohledu tvoří výjimku, a to možná i proto, že v zemi má díky ekonomickým vztahům značný vliv Indie, která se také nepovažuje za Západ, ale vládne se v ní minimálně demokraticky.
Dalším příznakem slábnutí francouzské Afriky se naopak stal vznik vojenského paktu mezi třemi pučistickými zeměmi v pásmu Sahelu, jak se říká regionu na jihu Sahary. Vznik sahelské obdoby NATO, která se jmenuje Aliance sahelských států a v jejímž rámci se spojili protifrancouzští vojenští šéfové Mali, Burkiny Faso a Nigeru, má zejména zabránit tomu, aby proti nim vojensky zasáhlo regionální a v zásadě prozápadní spojenectví demokraticky spravovaných států západní Afriky ECOWAS. Už i do tohoto koutu Afriky se očividně vrátilo geopolitické soupeření, které připomíná studenou válku.
